kradmým úsměvům, podezření a škrtání termínů, kdy jste se k nám chystali, v kalendáři, nikoliv z nějakých osobních preferencí, ale z důvodů ryze praktických, protože mléka ubývá a jen co se kozy začnou prskat, už to nebude ani k pití ani k sýru.
Takže sleduji a první upozornění vždy přijde nosem. Ještě to není ten nezaměnitelný ekvivalent loupežného přepadení, pro který se obecní kozel přesídloval daleko za Boží muka. Kozel spíš jen tak posmrďává. A svůj harém si náležitě parfémuje.
Takže si sednete na dojící stoličku, předkloníte se k vemínku, abyste přisáli dojičku a PRÁSK! Je to tam! Tedy ještě ne až tak úplně tam, ale prostě víte, že to začalo.
Pouštíte kozy zpátky a Meccucio už čeká u branky. Každou jednotlivou milku si pečlivě kontroluje. Očichá jí prdelku, oňufá hlavu, otírá se jí o krk. Něžně a s nepřehlédnutelnou vášní. Svou nejmilejší, Kozičku, ještě laská jemnými pysky. Chová se zkrátka jako dokonalý milenec a nabízí všem bez výjimky předehru, která trvá týdny i měsíce.
Co mě na tom zaujalo úplně nejvíc není ta očividná něha a přímočarost, ale celá ta komunikace. On přichází s nabídkou. Ona buď souhlasí a nebo ho odežene. A on reaguje už na první náznak, protože ví, že jinak přijde další a silnější až do doby, kdy mu to dojde.
A do doby, dokud je odháněn, se pořád zajímá. Zvědavě z dáli nasává, odkud vítr vane, očividně připraven k akci obchází, signalizuje, že pokud jde o něj, je ke všemu svolný. A tedy samozřejmě také smrdí. T

Oskar v klidu a dáli

ím víc, čím déle mu jeho harém zvyšuje hladinu testosteronu.
Jestli jste měli při čtení Kámásútry pocit, že je to učebnice sexu, náš Meccucio je živoucí učebnicí péče a respektu. A partnerské komunikace. To vám je tak krásný pohled! Někdy jen tak zůstanu stát a koukám. Matně se mi honí hlavou, proč vlastně u násilného sexuálního chování říkáme, že je animální. A říkat tomu, že někdo popustil uzdu své přirozenosti je pro mě výsměch tomu, co vidím v přírodě.
Takže až někde zase budete číst o klukovi, který znásilní spolužačku jen proto, že byla v bezvědomí a nemohla ho odmítnout, nebyl animální, nebyl ani přirozený. Byl hluboce lidský. Až si to přiznáme, možná začneme hledat skutečnou příčinu. Do té doby budou slyšeni obhájci tvrdící, že je přeci tak mladý a perspektivní a že mu to máme odpustit. Na pastvině by to vypadalo asi následovně. Mladý kozel skočí na kozu. Ta ho odežene. A tu chvíli přibíhá starý smardlavý cap, kozu nabere rohama, až odletí a pak ji mladíkovi ještě podrží, aby se necukala. A ten mladík si od té chvíle bude pamatovat, že na to má právo. Že takhle vypadá spravedlnost.