Něco o mně


Už od mala nezapadám. Ne, nejsem slunce, i když jsem si myslíval, že se kolem mě všechno točí. Jen se prostě nevcházím do krabiček. Ve školce jsem si lehal vedle holčičky, do které jsem se zamiloval, abych se na ni mohl ve spánku dívat, a pak dostával co proto, že se peru. Jenže ostatní kluci jí ubližovali a to prostě nebylo správný. Tak dostali na budku. A pak já od nich. A taky mi vynadala učitelka a žalovala mamce, že třem tekla malinovka. Ve škole jsem nechápal, proč je třeba dávat sympatie najevo házením šišek, když se dá s holkama dělat tolik zábavnějších věcí. Taky jsme četl. Vlastně pořád. Knihu jsem odkládal na cestě učitele ke stolu a se zvoněním už jsem zase lovil mamuty, vyráběl luky a toulal se po hvězdách. Četl jsem za chůze a ledabyle překračoval nastavenou nohu, aniž bych se nechal vyrušit. Navíc jsem ráčkoval a bráchu měl ve zvláštní. Kluci, na něj! To "Na něj!" jsem slýchal tak často, že jsem našel spoustu nových cest domů. Jednu přes veslařský klub a tam se začaly věci tak nějak lámat. Do té doby mě nezlomily ani výsměch, ani ústrky, ani samota, ale najednou mě nešlo ani zlomit fyzicky, když nebyli tři a připravení v záloze. Moje sbohem smradlavým chlapeckým záchodkům některé z šikanujících bolelo. A taky konečně smrděli oni. A já už si triko mýdlem v sáčku na kohoutku studené vody vyprat uměl. Na gymplu už jsem svou jinakost bral líp a do knižního výběru se zařadily ty o alternativní medicíně z máminy knihovny. Tehdy jsem si také dal svou odlišnost na štít a začal se toulat. Pro les a útesy jste vždycky jen vetřelec a na to jsem byl zvyklý, ale opravdu málokterý strom do vás úmyslně vrazí, až hlavou vyzkoušíte pevnost ocelového zábradlí u školy. Vojna, to byla taková moje maturita. S nadhledem, který byl vlastně pýchou a který všechny okolo vytáčel do běla, jsem si užíval, že mě všichni nesnáší. Furťáci mě převeleli hned, jak mohli a tak jsem za rok a půl procestoval 7 kasáren, jen šikana kolektivní viny byla něco nového, co mě zase dostalo do kolen. Pak jsem začal pracovat a hodilo se mi, že mi žádné škatulky nepomáhaly a naučil jsem se makat. Časem jsem zjistil, že být jiný není nic extra a nechal ostatní, ať se otáčí po svém. To byla největší úleva, kterou jsem snad v životě poznal. Točit totiž celým vesmírem kolem sebe je strašná, ale hlavně zbytečná práce. Až hodně nedávno jsem aspoň částečně přijal, že můj brácha, to prokletí dětského věku, mě jen doprovázel na cestě k tomu, nebrat si názory ostatních moc osobně. Časem míň a míň. V té době jsem ho ještě chtěl zachránit a ukázat mu cestu, kterou mi pomohl najít, ale on už měl tu svou vybranou. Je solitér ještě vyhraněnějšího zrna než já. Mělnická figurka huhňajícího žebráka, ze kterého táhne levnej chlast a špatný cigára, a bezdomovec není jen díky usilovné paličaté péči mojí mamky. Jsme rodina samorostů, které vichry pokroutily, aby vůbec mohly růst, a některé z nás to ohnulo víc a někdo jsem měl větší štěstí. Jedno ale už vím. Každý z nás má ten tvar, do kterého dokázal vyrůst. Navzdory zlomeninám tam, kde už to nešlo prostě jen ohnout, se každý z nás tlačí ke slunci, které se neotáčí jen pro nás, protože se prostě jen otáčí. S každým dnem přestávám soudit sebe a díky tomu nemusím soudit nikoho. Jak se daří, vzdávám se svých štítů a pých, a je mi líp. Třeba proto, že si díky obnaženému já citlivěji hledám, s kým rostu a s kým jen živořím. Jen to, že jsou blízcí, kterým nedokážu pomoct, aniž by přestali být sami sebou, mě strašívá. Asi proto se tak moc snažím pomáhat, kde cítím aspoň kousek šance. Třeba jste moje vykoupení. Mám vás rád, vy moje odpustky.

Mým dávným

Všechny vás v sobě si nosím Blondýnu, zrzku i tmavou Od dob, kdy běhal jsem bosý Až po dny s šedivou hlavou Zůstaly ve mně vás stopy Z některých jizvou se pyšním Ze všech jsem bývával opit Jak víno míchá se k višním Jak slovo ke slovu v knize Skládal jsem příběhy vášní Z hádek, zlé pavoučí příze Utkal jsem pohřební pláštík Poločas rozpadu nastal V půli jsem života role Čas – lékař obratně zavál Nesvatá minová pole Všechny vás v sobě si nosím Vzpomínám, když brouzdám travou Když koním snídani kosím Vzpomínky táhnou se hlavou

Fordovo velmi pozdní odpoledne

"Arthure! Hej, Arthure, vstávej!" "Hmmmpf…" "Vstávej, sehnal jsem nám stopa a palec bude v dosahu za deset minut! Buď to stihneš, nebo letím sám, ale v tomhle Zapadákově už nebudu ani jednu další nudnou koupel ve vlnách nechutně teplého oceánu bez ohledu na barvu zapadajícího slunce." Ford byl vzrušením bez sebe. Hlavně teda proto, že mu Stará Janxovka došla už minulý měsíc a jiné vzrušení na téhle planetě prostě nebylo. Poslední legrace byla, když Arthurovi pomáhal s výrobou surfovacího prkna. Arthur jeho nadšení nesdílel a tento eufemismus si prosím, milí čtenáři, zapamatujte. Za nějakých dvacet, třicet tisíc let se dostane dokonce i do Stopařova průvodce jako nejodvážnější nadsázka po Krikkitských válkách. Arthur si užíval své dlouhé odpolední siesty zakončené lehkou večeří a koupáním a vůbec nechápal, proč mu Ford neustále vyčítá, že ještě jeden takový den, a mozek mu zahálkou vyteče ušima. Teď se ale musel rozhodnout. Dokonalé pohodlí a samota, nebo přátelství s někým, kdo má nutkavou potřebu n nejhorším pajzlu v kvadrantu vyzvat na pijácký souboj Janxovky rabiáta, co vypadá, že si žravou blátotlačku z Traalu dává jako předkrm, než se pustí do něčeho ostřejšího. A navíc cíleně prohraje způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, že to udělal z lítosti nad tím chudákem. Ale samota? "Tak já se jdu sbalit", vypadlo z Arthura nakonec. "Nemusíš, to už jsem udělal." Tohle byla na Fordovi další nesnesitelná věc. Ta samozřejmost, s jakou předpokládal, co uděláte, a ještě se drze trefil. "A koho jsi vlastně stopnul?" Arthurovi k přemýšlení pomohl řádný zívanec a protřené oči. "Ehmmm, takové veselé chlapíky. Jsou to vlastně horníci na bludných planetách. Tihle zrovna vezou náklad 400 milionů tun diamantového prachu na Blavalon Kappa. Cestou to berou kolem Bety Malé medvědice, tak se aspoň stavíme pro tvého vlastního Stopaře a podepíšeš smlouvu. Chceš se ještě stát Stopařem, ne?" "Ale to víš, že jo…", zívnul Arthur bez valného nadšení. Najednou mu u dna mozku zacinkal poplašný signál. "Počkej! Blavalon Kappa!!! Ti po nás přece šli, ne?" "Nešli po nás, ale po Zafodovi. Na nás žádný zatykač není, to by mi Průvodce oznámil." "Tak dobrá, koukám, že palec už bliká, tak jdeme na to. Naštěstí tu mám posledních pár hltů altarské whisky." Vytáhl láhev, zhluboka se napil a podal ji Fordovi. Ten ji prázdnou důkladně zavřel a s úlevou ji mrštil do toho hnusně dokonalého oceánu na nestydatě rajské planetě kdesi v západním spirálním rameni naší galaxie, které si rozhodně nemůže činit nárok na módnost. Shodou okolností tu láhev za několik milionů let vyplaví nepoškozenou jeden mimořádně zlomyslný teplý proud na pobřeží tak přerostlého ostrova, že se jen těsně nemohl nazvat kontinentem, a zbytky vůně jejího obsahu pomohou jejím zaostalým obyvatelům vyrobit nápoj víceméně přesně neodpovídající dokonalosti předlohy, s ním překonat mindrák z nekontinetálnosti jejich domova, mořské dálavy a odpor několika ještě zaostalejších zemí, které prohlásí za své državy. Ale to už je zhola jiný příběh.