Hodný hoch

03
12
2015
Leave your thoughts

V Metru sjíždívám Twitter se sluchátky v uších a jsem tak poněkud odpojen, ale dnes, kdo ví, co mě to popadlo, zevluju. Za chvilku vidím pána, jak si přesedá z místa na místo mezi stanicemi. To mi přišlo dostatečně neobvyklé, abych ho začal pozorovat. Zlobné pohyby, napjatý výraz a v ruce, navzdory ranním hodinám, plechovku pivečka. Dostává pracovní název Pivník.
Usedl a pak si tak nějak zvláštně nalehnul na kolena a vytrčil hlavu do uličky čuče jak husa do flašky.

“Že by mu bylo zle a vyprošťovák nezabíral?” žene se mi hlavou a náhle mi přijde, že naše vzájemná, nepříliš velká, vzdálenost může přinést celou vlnu nepříjemností do mých sandálů.
Ale ne! Nevolnost to nebude. Tedy alespoň ne ta žaludeční. Z očí mu šlehají plameny a zlobné pohledy vrhá kamsi za mě. Jsem opřený o skleněnou výplň u dveří a je mi trapné se ohlížet nápadně, když nenápadně vhrnout pohled neumím. Mám tedy jen půl jeviště a představivost bujnou.

“Koukáš do toho pořádně?!” zaječí Pivník.
Ticho.
“No jen se v tom zrcadle prohlídni, nádhero!” pokračuje etuda mile.
Žádná reakce.
Pivník se narovná, posilní z neseného plechu a zase zalehne do své kolení pozorovatelny. Upřený pohled za má zvědavá záda.
Fantazie mi začíná obtahovat kontury Nádhery. Rysy zjevně inspirované sbírkami bratří Grimmů a oblíbenými babičkami pečícími perníky na opravu chalup.
“Ježiš no pořádně, tovížejo!” podporuje nahlas.
“Ještě víc se napajcuj!” dostává se Pivník do ráže a má představivost začne doplňovat barvy, prostor i vůně.
“Proč na ni teda zírá, když ho zjevně vytáčí do běla?” naskočí mi před očima otazníky.
Nejspíš se mi otázka vyrazila na čele, protože za pár výkřiků už se Pivník postavil, otočil čelem ke dveřím a vagónu nastavil uražená záda, Nádheru nevyjímaje. Dál už si jen pobrblával a já využil stanice Vyšehrad, abych vystoupil, pustil pasažéry, nastoupil a konečně si Nádheru prohlídnul.

Obrazem Ježibaby prolétla dlažební kostka, protože jsem uviděl celkem sympaticky vypadající paní asi tak o patnáct let zkušenejší, než Pivník zvící mého věku. Na klíně kabelku, v ruce pudřenku, maskarenku nebo stíněnku nebo jak tomu vy, ženy, říkáte a zjevně dokončuje ranní údržbu světu nastavené fasády.
Nevidím nic, co by mě vytáčelo, a Nádhera by myslím klidně někde mohla dělat recepční, účetní nebo kontroly na finančáku. Mechápavě vyloudím úsměv a letmo mě napadne, že to bude asi druhá půlka nedokončeného rozhovoru s Jitkou. Pivník je zjevně typ, který má jasno. O tom, jak má vypadat svět a zejména jak mají vypadat všichni kolem něj.

Nastalo Hlavní nádraží, tak vystupuji. Pivník znechuceně odvlekl svůj uražený a ukřičený vesmír k Muzeu, Nádhera pokračuje dál. Já procházím v bílém nepříliš tlustém tričku s krátkými rukávy mezi zimními bundami. Na břiše se mi napíná Jitčino logo “Pražský uprchlík” a sleduji pohledy z kolemjdoucích prostorů mezi kožešinovými čepicemi a teplými kabáty hodnotící můj úbor.

Jsem zvyklý, že mě kolemjdoucí i zastavují a osočují z mnoha zločinů proti lidskosti, zejména tedy toho, že je jim kvůli mně zima. Já zas nechápu, proč se oblékají podle kalendáře a nikoliv teploměru. Všichni přitom máme pravdu jen sami za sebe. Mně funguje moje oblékání, jim to jejich, a v každém z nás je kousek Pivníka i Nádhery. A často na sebe pokřikují ve vagónu naší hlavy.

Takže jsem vám vlastně chtěl jen napsat, že jsem jel ráno metrem. A potkal různé lidi. Některé i vně mých představ.