Chonziku, nebourá to! Aneb i bourák se utne.

30
03
2015
Leave your thoughts

První část plánu běží celkem dobře. Vyjíždím chvíli po šesté naplněn kávou a už je docela světlo. S sebou beru jablko a banán, aby žaludek neřval. Navigace hlásí příjezd v 7:18, žaludek hlásí spokojenost, oko hlásí na hřebeni nad Vojkovem, že slunce krásně nakukuje pod sukně mrakům. Cesta klidně ubíhá a zácpa se tvoří až za mnou.

Kluci nastoupili a vypadají tak, že je podezřívám z propařené neděle. Vymlouvají se na posun, což jim úspěšně nevěřím, protože když to nesejmulo mě, oni to taky dají, že?! Prahu opouštíme úprkem a v protisměru D1 připomíná vzteklého hada, jen barbara Conana na jeho dekapitaci nikde nevidět. Čestlice nás vítají olověnou oblohou, vichrem šedesátistupňákem (to je ten, co se musíte výrazně předklonit, abyste zůstali stát na místě) a lehce do větru pohozeným pozdravem půjčovače následovaným informací, že musíme počkat, že je tam sám. Zatím se jme vydávat kultivátor pánovi, co se dovalil před námi.
Nadšeně si prohlížím minibagřík na minipásech s miniradličkou, co má minilžičku na miniramínku. Vypadá tak, že jsem v pokušení kluky odvolat, sednout za rajčáčky a celý si to tímhle kulišáčkem vykopat sám. Ranní fičák naštěstí myšlenku odvane a horkou hlavu ochladí, takže na “Co to bude?” s rozkošným olomouckým přízvukem už odpovídám “Bourací kladivo.”

Smlouva, kauce (“Kartou nebo hotově?”), občanka, souhlas se zpracováním údajů. “Jakou špachtli na to chcete?”
Špachtli? Copak se osmadvacetimilimetrovému sekáči do třicetikilového bouracího kladiva říká špachtle? Nakonec mi to nedá a na podmínky půjčení bagříku se zeptám. Věta “Ne, nic extra nepotřebujete, to je čistý hobby.” se mi nejspíš vryla přes mozek i do spodiny lebeční. Až to objeví patolog…
“Chlapi si to tu pučují běžně. Po půl hodině z toho už nebudete chtít vylézt.” Tohle se zapsalo nejspíš i do měkkého patra.

Naloženo Hovado i se špachtlí a mažeme domů. Bourání nepočká, hoši.

Jenže ouha, doma se pustím do snídaně, protože ovoce ani zdaleka nezvládlo nahradit vynechanou ovesnou kaši, když v tom se ozve zklamané Viktorovo: “Chonziku, to nebourá!”
Polknu sousto, zatlačím slzu, pohladím hlad a jdu to zkontrolovat. Motor motoruje, špachtle občas poskočí, ale od takovýho bouráka bych teda čekal větší “performance”.
“Tak jo, jdu to obvolat a něco vymyslím.” přesvědčuju kluky a hlavně sebe.
Ještě, že funguje internet. Nacházím si manuál a podle něj máme všechno dobře. Volám do servisu Bosch. Technik praví, že s tím mám přes špachtli klepnout o zem, že se někdy píst přilepí.
Nepřilepil.
Volám do půjčovny. Pět minut poslouchám tůt-tůt-tůt-plechová huba říká čekejte-tůt-tůt-tůt. Ach jo, jdu si pro handfree, pro jistotu stahuju manuál i do pracovního PC. Po dvaceti minutách plechu a tůtání zvedá telefon pan Olomoucký přízvuk. “Dobrý den. Bouradlo nebourá.” svěřuji se se svou frustrací.
“To musíte mít správně uchycenou špachtli, jak jsem vám ukazoval!” zazní suverénní odpověď.
“Já vím, mám to přesně podle manuálu, který jsem si stáhnul.” opáčím lakonicky.
“Aha!” zazní mi v ústrety chápavě překvapené ticho. “To je ale divné.”
S tím bych mohl souhlasit, ale nemám zbytečně potřebu tím zatěžovat přenosové linky operátora.
“Tak já pro jistotu zavolám kolegovi a ozvu se vám zpátky.”
Ještě, že jsem se svěřil do rukou profesionálům!
Za pět minut zvoní telefon. “To je fakt divný! Jste si jistý, že máte sekáč nasazený správně?”
Jakej sekáč, snad špachtli, ne?
“Ano, určitě, je to přesně podle návodu.” odpovídám raději věcně.
“Hmm, tak to ještě zkuste a kdyžtak to přivezte, ale kolega říká, že je vyloučený, aby nový stroj nefungoval.”
Jelikož mě nenapadá nic, co bych ještě jiného vyzkoušel, vezmu to Hovado i se špachtlí a vyrážím zpátky ku Praze. Možná to není možný, ale Hovado to asi neví.
U Olbramovic zvoní telefon. “Jsem se na to ještě koukal a já vám asi dal špatnou špachtli.” zazní z pražského Holomóca. “Stačí, když dovezete tu špachtli.”
“Už jsem na cestě a mám to s sebou všechno.”
“Aha, tak jo.”
U budky půjčovny už stojí Bourák a má značně omluvnej výraz.
“Já se moc omlouvám!” přitakává i verbální část informace a rovnou se hrne k regálu se špachtlema. Odstřikující směs ochoty a trapnosti si seškrábu asi až venku, snad mě to do té doby moc nepřidusí.
Dostal jsem pro jistotu špachtli i špičák, příslib slevy za “Ty komplikace.” a mažu zpátky.

Teď už sedím u oběda a celý dům se třese tím, co jsem doufal, že vypukne už před 4 hodinama, ale co se dá dělat.
Když se s bouradlem utne i Bourák, barák i beton musejí počkat.