Možná vám přijde, že píšu vlastně pořád o tom samém. Asi jo, protože nejčastější motivací mého psaní je nějaký rozpor. Blíží se Vánoce, které v jejich vyprázdněné podobě naplněné hlukem, shonem a konzumem bytostně nesnáším. Je to pro mě bilanční období blížícího se nového začátku, který si jemně, nenápadně, ale přesto vynucuje věci ukončovat. Abych měl sílu, energii, prostor a čas na nové začátky, musím nechat zemřít to, co nefunguje, brzdí a vadí a nebo jen prostě nefunguje dostatečně podle mého gusta a jiné věci by mohly fungovat líp. Ať už je to tím, že jsem v tomhle období citlivější k vnějším podnětům, nebo tím, že má podobný vliv i na ostatní, vidím kolem sebe často manželství, která připomínají spíš armádu. Nebo ještě líp totalitní režim. Jeden z dvojice dominuje, rozhoduje a řídí, druhý se podřizuje, kývá a případně aplauduje a vrhá planoucí pohledy. Často je to i tak, že mají vymezené oblasti, kde se s těmito rolemi vesele hrají Škatulata, hejbejte se! A neznám ani jeden z těchto vztahů, ve kterém jsou jeho účastníci šťastní. A kromě toho, že to nejsou úšťastníci vztahu, ale nešťastníci, mají společné i to, že se čas od času objeví jeden či druhý u nás. Často zvlášť, ale i když dorazí spolu, skončí to nakonec tak, že si jeden někam odtáhne mě a druhý Jitku. A pak si vylévají svá rozbolavělá srdce. Připomíná mi to tanec nočního motýla kolem svíčky. Vlastně na nich všech vidím, že je náš vztah s Jitkou bolí, pálí je jako ta svíčka můru tak si musí udržovat odstup, ale na druhou stranu jim na tom přijde něco lákavého, možná inspirujícího.