Na Štědrý den čudlu!

25
12
2014
Leave your thoughts

Uvázali jsme Fíka, já popadnul Mikeše, jako plánovaného frontmena celého spektáklu a přirozeného učitele, a Jitka chňapnula Mišku. Dostat libovolnou kočku do úzkého otvoru je práce i pro zkušeného chovatele navzdory tomu, že daný otvor kočka zná. Ty mrchy chlupatý nic nehledí na vaše zásluhy, ignorují hodiny, kdy jste je chovali na klíně navzdory drápancům na nohách a rázem jsou zcela zapomenuty všechny drobné úlitby od stolu a linky, které jste tomu domácímu božstvu nabídli. Zručně uchopená něžná kulička se okamžitě změní v chlupatou kouli, kterou byste mohli čistit i tovární komíny a i když je držíte za kůži na zádech, brání se, jako by měly v rodokmenu Hulka.
Jak jsem se už stihnul pochválit, jsem zkušený chovatel, a tak byl Mikeš venku navzdory své snaze zvrátit nechtěný proces. To s Miškou nastala větší zábava. Jitka nenasadila potřebný ochromující hmat a tak jsme sice také uspěli, ale moji ruku od pondělí zdobí dvojice úhledných Miščiných autogramů, které se jistě stanou cennou součástí něčích sbírek.

Venku obě stvoření čeledi Felidae začala vypadat, jako že tohle přesně zamýšlela, olízalala se z té potupy a Mikeš byl do pěti minut zpátky dekorujíc křesla. Ne tak Miška. Chvilku demontrativně seděla na okně přístavku a pak prosím zmizela.

Nejprve jsme si z toho dělali legraci, že trucuje, ale v zimě se noci přikrádají rychle. Jitka odjela s holčičkami do Křepenic píct hromadně vánočky a na mě padla samota a obavy. Co když se zaběhne? Radši zase uvážu Fíka.
Padla tma. Beru baterky a jdu volat po zahradě a nahlížet do temných koutků, protože kočky mají tendenci zalézat do nor a podobně uzavřených prostor. Kdyby volání “Čičí!” fungovalo jak má, máme doma kočky i z Vojkova, ale kolem mě se nehnul ani chlup (když tedy nepočítám kňučící Fíkovník).

Holky dorazily, provoněly dům vánočkou a přidaly se k mým chmurám. Miška nikde a po uložení holčiček jsme začali spřádat katastrofické plány:

# Co když ji zajede/zajelo auto, nezná to tu?
# Taky ji můžou roztrhat sousedovic hafani. Nezná to tu.
# No, nejspíš by se vydala k původní majitelce (tu z toho asi klepne), protože to tu nezná.

Šli jsme spát, ale předtím ještě Jitka zopakovala mou baterko-volací anabázi po latifundiích. Neusínalo se mi lehce.

A bylo ráno exodu den druhý. Co hodina vycházíme ven a voláme. V mezičase konáme přípravy na Saturnálie. Miška nikde. V hlavě mi hrají ping-pong myšlenky, jak to vysvětlíme kamarádce-exmajitelce, co na to ti, co se s ní už seznámili (viď Katko a Miloši) a tak mi na mysli leží značně černý závoj. V noci se mi zdálo, že Matylda v osmi letech otěhotněla. Miško, co mi to děláš?!

Štědrý den nastal a já čekám, že někdy touhle dobou by měla volat kamarádka, že Miška právě dorazila do starého domů. Deset hodin: Nic.
Mám už navozeny brikety na svátky, pes je nadšený. Jedenáct hodin: Nic.
Musím se odreagovat a tak jdu do dílny vyrábět kulatověci. Pomalu se smiřuju s tím, že moje naděje o kočce-cestovatelce jsou liché a Miška na nás zanevřela definitivně.
Ve shonu kolem stromečku, chystání televize, kterou si Jitka vymínila tento den mít a vaření candátů kočičí chmury zapadly na dno mozku. Už jsou rozsvíceny svíce, candáti na tácu, na stole pět talířů, kdyby ten potřebný pocestný přeci jen zbloudil na Vysokou, když v tom Matylda křičí: Miška!

Za oknem ateliéru, kam se pes nemá díky výšce šanci dostat sedí naše bílá kočička. S úlevou ji zveme dál. Říká se, že bílou kočičku si nekoupíte, že k vám přijde sama. Jen Jitka to komentovala s tím, že je vidět, že je to kočka od kumštýřů, takové entrée by si nikdo obyčejný nevymyslel. Stejně mi to ale nedá a přes úlevu a množství naplněných tradic Slunovratu bych chtěl křičet:
Miško, ty jsi taková čudla! (No a co myslíte? Leží mi na klíně, přede a drápkuje, jako by se nechumelilo. Hm, vlastně se taky ještě nechumelí.)