Připouštím už v podstatě cokoliv

27
10
2014
Leave your thoughts

Odchyt inkriminované budoucí maminky Jitka naplánovala s až machiavelistickou brilancí tak, že Gituška dostane příkrm později a Kozičku odchytíme, až se půjde zajímat o to, kolik se jí podaří Gitě z lákavého kyblíčku užrat. Je neděle, čtyři odpoledne a Jitka kráčí pastvinou a láká. Samozřejmě ne bezvýsledně. Já s nachystaným vodítkem čekám a Kozička už cuká rohem třímaným v Jitčině pravici. Jelikož je levák, trochu tlačí, abych si pospíšil převzít vládu nad lapenou schovankou. Vodítko, karabina, obojek, cvak a můžeme jít. Z pastviny vyjde celkem ráda a ještě se nechá hladit. Hledíme si z očí do oka a z očí do očí. Kozí fyziognomie mi totiž nedovolí, abych jí hleděl do obou zároveň, dokud se nenaučím šilhat opravdu výrazně do stran.

Jitka zkrmila kyblíček vojtěžky s antirevmatikem, lnem a ostropestřecovým olejem, připopadla zbývající roh k tomu již popadnutému a za cenu přetahování připopostrkujeme Kozičku do připraveného Passata. Asi jsem udělal chybu při volbě značky auta, přesto že film Slavnosti sněženek znám pomalu pozpátku a chov koz byl plánován už při jeho koupi, ale Kozička zatvrzele odmítá nastoupit do vozu. Buď jí chyběl mercedes nebo piškoty, případně saxofon, nicméně se zatvrzele brání nastoupit silou kamzíka a při každém kroku i přes naši nespornou váhovou výhodu s námi tu a tam i cukne. Nakonec má beraní zarputilost s hroší váhou vítězí a jsme nastoupeni. Jitka jede solidárně vzadu. Na sedačce, ne v kufru! Laskavě přidržuje naši budoucí dodavatelku sýrového polotovaru a konejšivým hlasem uklidňuje třesoucí se kolena. Nejvíc asi její vlastní.

Lázně už jsou na dohled a jdu si vyžádat pána domu. Ten hlídal malého synka tak obětavě, že ho tahám z postele. Kozička zatím radostně (teda doufám) nasává vzduch nového místa silou průmyslového odtahu pilin v truhlárně.
Vyrážíme směr lázně s tím životadárným druhem vnitřní masáže, které se Láďa, jak věřím, chopí se svou spolehlivou obětavostí samce, zodpovědného za přežití celého kozího pokolení. No tak jen toho stádečka kolem a několika importů z nedalekého okolí, no!

Kozička proběhla přizdvihnutým ohradníkem a vzrušení se jímá i nás. Láďa už přibíhá, čichem kontroluje zdravotní stav svěřenky ze všech stran a chystá se k dílu, jak mu výcvik, geny a zkušenost velí. Jeho zručnost a jasný tah na branku mu vyslouží Matoušovo uznání: “Sakra musíš taky trochu předehru, ty vole, ne!?!”
Kozička je z nečekané pozornosti toho fešáka v barvě bílé kávy trochu zmatená. Ocásek signalizuje pozdvižení a radost, ale cosi v jejím postoji hlásí nejistotu. Napětí.
Naštěstí je stádo na Šebáňovickém vršku rozmanité. No, naštěstí. S Láďou a jeho harémem tam žije i volek a kladrubský valach. Hmmm. Valach. Valach je něco, co Kozička zná od dětství. Už v mládí chodila na pastvu s maminkou, bratrem a párkem klisna+valach. U nás přes půl roku žije s klisnou a valachem a od Larýska se pomalu nehne na krok. Známé začíná vítězit na novým.

Kozička se odloučila od Ládi a zmatek v jeho očích vrcholí. Nedrží. Nedrží a utíká! “Pocem, ještě to neni celý!”
Jako bych ho slyšel, ale Kozička se už začíná točit kolem bělouše. Zmatek se šíří i do jeho očí. “Co tu chceš? Já už parťáka mám! Tady s volkem jsme sehraná a stabilní dvojka. Jdi pryč!”
Kozička s rutinou zkušeného koňského satelitu rotuje kolem valáška.
Ten reaguje jasnou mluvou. Poskoky, vymezování, hrabání předníma, náznak vykopnutí zadníma. “Jdi pryč, nechci tě!”
Zvířecí mluvu začíná doplňovat Matoušova tchýně, která na Kozí vršek vyrazila s námi.
“Já se na to nemůžu dívat!”, přilévá do ohně klidu a rovnováhy.
Snažím se soustředit jen na scénu přede mnou, abych neminul nějaký náznak nebezpečí v koňomluvě. Zdá se, že nic nehrozí. Kozička je jenom vehemencí odhadem sedmi metráků odháněna od volka. Láďa se snaží ujmout plánované léčby. Harém pomekává kolem. Volek se pomalu přemísťuje a s ním celé stádečko.
Ha! Přeci jen změna. Valach začal chránit Kozičku před Láďou.
Chce se mi křičet, “Vole, proto jsme ji přivezli!”, ale s ohledem na nejstatičtějšího člena Cimrmanova venkovského dynamického sousoší držím jazyk za zuby.
“Hele, jedem!” vyjadřuji důvěru ve zvířecí instinkty a stabilitu otáčení světa.
“Matouši, dej prosímtě vědět, kdyby se něco dělo, a my zatim jedem. Ahoj!” loučíme se za šera.
Cestou probíráme možné scénáře a nakonec kozí ságu vytěsňuje starost o vlastní mladé.

Večer volá Matouš: “Hele, Jitko, dobrý. Koza v pořádku! Jen se do ní zamiloval valach a Láďu k ní už vůbec nepustí.” Zdá se, že naše rakovina politiky už nakazila i ta nebohá domácí hovádka. Ten nejkompetentnější je odehnán pryč jak pacientem, tak neschopným kibicem odjinud.

Myslím, že už mi o životě na venkově můžete tvrdit cokoliv. Všechno připouštím.

PS: Vše zakončila Jitka tím, že se z plánovaného kuřete k obědu vyklubala kachna, ale na to jsem přišel až dnes ráno. No, někdy i obyčejný městský mrazák překvapí…