Sen

14
03
2014
Leave your thoughts

Dneska ráno jsem se budil se zvláštním pocitem.
Na pokraji bdělosti a spánku, na té tenké hranici polovědomí, kdy se hranice do temných koutů mozku ztenčuje na minimum, ke mě přišel sen.
Zřídkakdy se mi něco zdá a ještě méně často si sen ráno pamatuju. Nicméně se mi ten dnešní v hlavě otiskl tak, že jsem ho dones’ až do bdělosti.
Divnej, divnej, divnej sen.
Na jeho začátku jsem podle všeho oslepnul. Viděl jsem jenom velmi silné světlo a i to jako bílé skvrny.
Někdo mě vodil. Prováděl mě po místech, která jsem tak dobře znal. A já je najednou vnímal jinak.
Škoda, že nevím, kdo mi to dělal průvodce. Nevybavuju si, kdo to byl.
Pocity úzkosti se mi mísily se zvědavostí, ale úzkost vlastně není to pravé slovo. Já jsem nebyl zničený z toho, že nevidím. Já byl jenom příšerně zvědavý, co bych mohl vidět a štvalo mě, že to vidět nejde.
Jenže sny jsou plné zmatků, které nám ve snu přijdou naprosto normální.
Náhle se něco změnilo. Jenom droboučký pocit, že je něco jinak. A pak už jsem na svém nose cítil své brýle, které ve svých dnech denně nosím. Jenomže tím, že mají samozabarvovací skla, byly moc tmavé a proto jsem neviděl.
Zápletka jak noha, co?
Nevím, kde se ten sen vyloup’. Co mi tím moje podvědomí chtělo naznačit nebo (schizofrenně), kdo mi ten sen poslal. Byl tu.
A co jsem tím chtěl říct?
Vlastně nic. Jenom, že jsem měl sen.