Narážíme s tím ale docela výrazně. Jitky maminka ji už od Vánoc bombarduje, kdy TO bude slavit, koho pozve, jestli pozve ji, koho dalšího z rodiny a tak má má málo bohá žena narozeninový bolehlav už v zimě a s blížícím se březnem přerůstá v nefalšovanou kocovinu. Já na dotazy, co si přeju k … no vlastně k čemukoliv, reaguji chápavým zavrčením raněného tygra. Na mých narozeninám mi přijde veselejší oslava apríla. Ohledně obecných svátků mi přijde slavit tu špatnou adopci pohanského slunovratu, která je brutálně ukončena Velikonocemi a ukřižováním před pár měsíci narozeného dospělého chlapa, jako vysloveně nechutné.

Slavíme tedy, máme-li chuť slavit. Každým dnem se přeci může přihodit něco, co je hodné oslavy. I to, že se probudím vedle milované a milující bytosti v jedné osobě. A pokud budu čekat, prošvihnu to naladění na bod zlomu. V horším případě taky nemusí už vhodný okamžik nastat nikdy.

Takže dnes shodou okolností moje žena slaví narozeniny. A k tomu se mi včera vrátila plná inspirace z jednoho semináře, dnes mi poslala odkaz na velmi zajímavý článek a já si uvědomil, jak je úžasné, že ji mám. Že máme společný sen, ve kterém máme my všichni místo a prostor pro to, abychom vedle sebe kvetli a navzájem se opylovali nápady. A když jsem si to uvědomil, napadnul mě krásný dárek, který jí jedu za chvilku koupit. Mám totiž akutní potřebu s ní oslavit tento den.

Jen ten den, přestože je papírově o rok zkušenější klisna. A možná právě proto, abych s ní mohl slavit i zítřek a nebo 17. května.
Co že bude 17. května? Nevím. Třeba jenom další den, který jsem jen tak plácnul, nebo výročí Manifestu českých spisovatelů, nebo svátek Anety a nebo třeba jen první sobotu v týdnu. Každý den je přece oslavováníhodný.