Z rodinného alba: Maluji, tedy jsem. Nebo naopak?

05
02
2014
Leave your thoughts

A tento pokoj zvící přes 40 m ^2^, milí čtenáři, byl dle ujednání s rodiči náhle můj za podmínek, že ho dám svýma rukama do pořádku. Nadšeně jsem souhlasil už před vystěhováním a natěšeně jsem se vracel do rodinného hnízda. Nadšení mi vydrželo do první inspekce.

“No to teda potěš!” ocenil jsem kvalitu secesních maleb. Naše podnájemnice nás totiž zásadně nepouštěla dovnitř. Nikdy. Malování odmítala, že tam má nepořádek. Topení zavést nechtěla, jelikož by jí stoupla kategorie bydlení a s tím i nájemné a jednou prasklé okno si raději odnesla za roh ke sklenářům sama. Nikdo tedy netušil, co po sobě zanechá.

Jasně jsme identifikovali poslední malbu, kterou nepochybně provedl kouř z kamen. Maloval pomalu, ale zato důkladně celé ty desítky let. Novodobá sfumato technique ovšem nevytvořila modernistickou Monu Lisu, ale šedavé mapy, přes které prosvítala vrstva původní hlinky.
“To budeš muset oškrábat. Bude to mastný.” informoval mě o mém osudu nadšeně táta a já měl chvíli dojem, že má talár a v ruce desky se státním znakem.
“Hmmmmm.” ucedil jsem mezi zaťými zuby uvolněně.
“Nojo, šáhni si na to! To by ti nechytlo a navíc to proleze. Pusť se do toho, než budeme dělat podlahu.” zatloukl hřebíček za posledním kouskem naděje ještě vyčnívajícím z mého soukromého hřbitova radostí.

Nachystal jsem si kýbl s vodou, štětku, štafle, od mámy velkou igelitovou plenu na vyšetřovací lůžko a kazeťák, protože žádný malíř pokojů nepracuje v tichu.
“Tak ať mám to nejhorší za sebou. Začnu stropem.” odhodlal jsem se hrdinně a spustil dílo zkázy historických nánosů. Ihned bylo jasné, že dům je opravdu velmi starý a měl dobré majitele. Neváhali malovat odhadem každé 3-4 roky. Někdy častěji, když se vkus měnil příliš rychle. Malovali, válečkovali, kreslili zlaté čáry ve dvou metrech padesáti, ale neškrábali.

Probíjel jsem se vrstvami stropu až na původní vápno. Bílá, žlutavá, hrášková, modravá, vápno. Uf! Strop bychom měli dole. Tedy spíš převážně mě na obličeji. Po škrábání s krkem vyvráceným k obloze většina padla na mě a tak jsem vypadal, jako slušně nabalzamovaný klon Ramzese. Nebo jako bych se chystal na posmrtnou masku.

S úlevou jsem se pustil do stěn, ale úleva trvala jen krátce, než jsem jistil, že stěny nejspíš posedla závist ke schopnostem chameleonů a moje studium prvorepublikových malířských technik dostalo další nevyžádané lekce. Se slzou v oku, která z něj vytlačila stropní hlinku, jsem vzpomínal na zlatý váleček stropu.

Archeologický průzkum stěn připomínal barevné orgie. Barvy podkladu se míchaly s válečky a linkami a asi tak pátou vrstvou od omítky jsem objevil další kouzlo. Anilin! Jeho otisk mi v duši zůstane dlouho. A jeho schopnost propít se nesmývatelně čtyřmi vrstvami nahoru a dolu až na štuk mohu srovnat snad jen se snahou vymýtit pýr. Prostě to nejde.

Celé to utrpení bylo po dvou týdnech tvrdé práce po odpolednách a celých víkendech u mých nohou! Jedno sto a dvacet metrů čtverečních mokré hlinky o síle bratru 3 milimetry jsem udolal a teď přede mnou ležela tak polychromatická halda na igelitu. 360 litrů vysoce špinivého bordelu, který musím dopravit do popelnice o pět metrů níž. Chodba, schody, podesta, schody, chodba, schody, popelnice. Kýbl po kýblu, šlápota za šlápotou a délka trasy bratru 35 metrů. “Budu vytírat celou neděli a lítáním si obrousím nožičky, že ho budu mít konečně až na zem.” pochválil jsem se machisticky a vyhnal svůj tvořivý mozek směrem ku hledání lepšího řešení.

“No jasně, mám tu přeci lano a ta plachta je dost pevná, aby to udržela!” pleskl jsem se nápadem do čela.
Od nápadu k činu nebylo daleko a tak jsem už za pár minut potěžkával úhledný uzlíček na fortelném stavebním laně.
“No nazdar, to je váha jako prase!” zhodnotil jsem první postupný cíl.
“Inu co, nějak to na to okno vybejčím, ale jak to z okna svrhnu, dostane to švuňk, já chytim ten špagát, ten mi klouzne, strhne a spálí kůži na ruce a zbytek měsíce strávím v obvazech.” rozvíjel jsem zápletku.
Bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Musím s tím něco…
“Jo! Sundám ten kovovej rámeček z předokeních truhlíků, malbu vyhoupnu na okno a ten špagát si nakrátko hodím neutahovací smyčkou kolem hrudníku, aby se to moc nerozletělo. Tím to zachytím, pak škubnutím povolím tu smyčku a spustim to na chodník. Za chvilku je to hotový a žádný vytírání nebude!” pochválil jsem si pracovní plán.
“Tak se pohni, mrcho!” požádal jsem laskavě nemluvný pytel, aby nedělal drahoty a nechal se zvednout na okno.
To, co mělo být hned hotové metodou hej-rup, zabralo asi pět minut, než jsem nadhazováním a podkládáním kolenem ten pytel potíží dostal na okno. Zpocený a šťastný ze zdolání prvního milníku jsem začal pěkně nakrátko vázat tu smyčku přes hrudník. Trochu volnější, abych mohl dýchat, volný konec “na trhačku”, abych to mohl povolit jednou rukou, a dlouhé jen tak akorát metřík, aby se to moc nerozutíkalo, protože to by plachta nemusela zvládnout a všechno by se to vykydalo na chodník.

Poslední kontrola, zda to nespustím někomu na hlavu.

Nikde nikdo, takže “Elá hop.”
HUF!
Prudce jsem vyhlédl z okna. Ne, že bych to nějak nutně potřeboval, ale ten zatracenej pytel na tom trval.
Nohy mám napnuté kolmo k podlaze. Tělo leží ve špaletovém okně. Provaz je jako struna a pytel spokojeně visí z okna. Vím to, protože hlava mi čouhá víceméně přesně za hranou betonového truhlíku, přes kterou je lano napjato jako houslová struna na kobylce.
Napětí cítím přímo fyzicky. Hmatatelně. Reálně. S pytlem mě pojí struna života, ale tak trochu se mi nedaří pokračovat v mém báječném plánu. Spíš vůbec, než trochu.
Původní plán zahrnoval nezanedbatelnou sílu nohou, ale ta je nedostupná.
Na trhačku se bojím sáhnout, protože pud sebezáchovy při prudkém pohybu vpřed vymrštil moje vlastní ruce a ty teď odmítají pustit tu hranu truhlíku.
Mé cvičení praktické fyziky začíná připomínat spíše šachy. Zatím je to jasný pat.
A pot.
Všude.
Klouže, mrcha.
Začínám dýchat z hluboka, takže mi lano povrzává kolem hrudníku. Nebo to jsou žebra nesoucí bratru dvojnásobek mé vlastní váhy?
No, směj se, paňáco, protože na počítání je pozdě.
Hypnotizuji pytel a snažím se ho nadlehčit telekinezí.
Mezi námi panuje napětí.
Telekineze selhává, nezbývá, než se vrátit ke staré dobré síle.
“Já se přece nenechám nachytat v takhle pitomý situaci!” dodávám si sil a odvahy.
“To bych byl za úplnýho kreténa!” chválím si kvalitu plánu.
Trochu přehmátnu rukama.
Nádech.
Zadržet dech.
Oči se vypoulí a hrrrrrrrc!
Lano kousek popojelo vzhůru.
Bylo to nejkrásnějších pár centimetrů mého života a to počítám i první milování.
S více prostorem jsem příště zvládnul více centimetrů až jsem mohl ten plán dokončit, jak jsem si ho předmaloval.

Když konečně skončila malba definitivně v popelnici, už jsem dal jenom sprchu a šel na pivo.
Podlitinu na zádech a pod rameny jsem ale před rodiči skrýval ještě celý měsíc. Přeci jim nepřiznám, že jsem já, absolvent fyzikálního gymnázia, nezvládl spočítat důsledky použití tak jednoduchého fyzikálního stroje, jakým je kladka.