Proč vlastně píšu o lásce? Co mě to napadlo? Co mě k tomu vedlo? Možná to, že ji teď právě prožívám. Možná o ní už bylo všechno napsáno, ale zažívat ji, to je něco úplně jiného. Co je to láska? Láska je stav. Jev. Skutečnost. To je právě ono. Je to opravdu skutečnot? Cítím se s Tebou tak krásně, miláčku, že mi to všechno přijde jako krásný sen, ze kterého se jednou probudím. Probudím se do nějakého ošklivého rána, do nějaké postele, ve které budu sám a myšlenka na Tebe bude jenom stín. Láska je strach a přesto když si na Tebe vzpomenu, začnu se usmívat. Bojím se Tě dotknout a nemůžu bez Tvého dotyku žít. Bojím se Tě potkat a když jsem sám, je to k uzoufání. Světlo Tvých očí je jasnější než slunce a když se do nich dívám, mám pocit, že se topím. V krku mám knedlík a přitom lítám. Když jsem s Tebou, bojím se mluvit, abych Tě nezranil a když mlčíme, bojím se ticha, abych Tě nezačal nudit. Když Tě objímám, bojím se i dýchat, protože mi i zvuk mého dechu přijde příliš hrubý. Když Tě laskám, jsem až příliš troufalý, ale nemůžu jinak, protože mě křivky Tvého těla přivádí k šílenství. Něco ve mně se svírá a zároveň bych křičel do celého světa, že jsem šťastný. Jako by ve mě byli dva a pořád se prali. Bolí to. Ale bolí to krásně. Bože, proč si dal lidem lásku? Díky Ti za to.