Po zádech jí stékal déšť. Černé vlasy se leskly jako antracit, který nějaké šikovné ruce svázaly do pramínků. Zasněné oči se dívaly do záře zapadajícího slunce a vychutnávaly krásu a teplo všech barev duhy. Netrvalo to dlouho, ale jí stejně na čase nezáleželo. Vlastně ... Vlastně jí na ničem nezáleželo. Byla teď ... Byla teď, tady a tuto chvíli. Ticho v mysli. Mír v duši. Nebylo nic. Nic, než ona, slunce, duha a to ticho. Odešlo všechno tíživé. Odezněla bolest. A kdesi v koutku duše, hluboko v podvědomí, se pro chvíle nepohody schoval snímeček téhle nálady. Pak zafoukal vítr. Vítr, který hladí jako milencovy ruce. Vítr, který dává otázky. Na těle se jí postavil snad každý chloupek. Přes tričko se vztyčily bradavky jako symbol vzdoru a další závan větru odvál zbytek pochybností i s tou tichou chvílí. A dál? .... Dál už nic :-)