Dobrá, na ulici by podobné komentáře místo mít nemusely. Minimálně snad ve formě vulgárnějších projevů, ale má krásná žena mi jednou vyprávěla, jak se táhla ulicí s pocitem bytosti nehodné existence, ošklivé a zbytečné, když tu kolemjdoucí pán jen přelétl pohledem a míjeje Jitku tiše a spíše pro sebe poznamenal „Krásná!“ Nikdy se už neviděli, ale v Jitce to zůstalo jako vzpomínka na dobu, kdy se necítila ani ženou, natož krásnou.

Když se dnes dívám kolem sebe a poslouchám vaše příběhy nebo i jejich zlomky, mám pocit, že něco děláme špatně. Bereme se vážně tam, kde po tom často pes neštěkne, abychom si hňácáním domněle hodnotné kuličky kompenzovali pocit nedostatečnosti jinde. Necítíme se být dostateční jen tím, že jsme mužem či ženou a klademe proto důraz na tu nadstavbu. Tak moc, že zapomínáme být tím, čím jsme se narodili.

Když se po vzoru Komenského Labyrintu podívám po stropy domovů, je situace ještě smutnější. Poznámka o puberťácích namířená na vašeho partnera je dámy vlastňák jako Brno. Opravdu jste si „dotáhly do baráku puberťáka“ hodného opovržení? Skutečně vás mrzí, že jste pro svého partnera přitažlivé a sexy? Vážně vás tak děsně obtěžuje, že ze sebe nestíháte sundavat jeho ruce?
Zkusím to popsat z chlapečkovského pohledu. Pro nás chlapečky je hodně obtížné vyjít s pocity na světlo boží. Některé z nás už odradí tyhle obtíže, ale myslím, že v každém z nás ten „odpor prostředí“ vytváří přetlak. Proto možná ty naše poznámky tak vylétávají. Když se ale setkáme s tím, že jsme trapní, nedospělí a jinak nepatřiční, zraní nás to. Víte, ta situace je taková, jaká je. Vy se kolem nás prosmyknete, něco na vás nás zaujme. Co, je velmi individuální. My si to uvědomíme a zaplaví nás pocit štěstí, že takováhle ŽENSKÁ je s námi. Ano, v tu chvíli obyčejně myslíme tím, co máte právě na mysli, a vyletí to z nás jako šíp z luku. Téměř bez kontroly, jako praví lovci, chceme znovu zasáhnout. A na místo odměny pro úspěšného lovce přijde studená sprcha. A příště si to necháme pro sebe. Možná už napořád.

Ta hra má tak stará pravidla, že už si snad ani neuvědomujeme. Je to hra, kdy muži byly muži a ženy ženy bez té tenké civilizační slupky. Když muž cítil příležitost, vyrazil. A když žena cítila přitažlivost, svolila. Dnes si ženy stěžují, že opravdoví chlapi nejsou, a muži se snaží proboha přijít na to, co teda mějí udělat, aby došlo ke kýženému svolení. Snaží se vyznat v těch požadavích na nadstavbu, jenže ta už stojí na nohách z jílu. Vaše pocity, že nestačí být ženou, a z toho plynoucí reakce, pak často vedou k tomu, že přijde „ňáká pitomá samička, co umí jen házet očima a zadkem a má sikikonový kozy“ a toho vašeho lovce vám odloví. A stačilo jí k tomu jen se vykašlat na tu nadstavbu a soustředit se na základy.

Asi to nebude lehké, ale až příště uslyšíte zase nějaké to „sexistické prasátečko“, zkuste slyšet něco jiného. Napadají mě dva body:
1. Hergot! To je ženská, jak má bejt!
2. Hele, někdo se nebojí být chlap.
Tím spíš, pokud to řekne zrovna ten Váš. A pokud se Vám ještě třeba podaří potěšeně se otočit a usmát se na něj, možná zjistíte, že jste spustily takovou malou revoluci. Revoluci, ve které jde jen o jedno. O to nejdůležitější.

_Psáno pro „Sedlčanské noviny“:http://www.sedlcanske-noviny.cz_