Dnes jsem pozici takového zváče já sám s mojí milovanou ženou. Odstěhovali jsme se na venkov, abychom v lůně venkovského klidu sdíleli náš pražský exodus s lidmi, kteří se nechají zlákat. Náš stateček jsme kupovali a budovali jako zhmotnění našeho vlastního sociálního obžerství. Jitka pro kurzy a já pro prosté potkávání s lidmi.

A potkávám se se stejně užaslou tváří těch, co přijedou, jakou jsem asi nasadil svému otlučeji já tenkrát. Jezdí za námi pomalu ale jistě stále víc lidí. Pak odjíždí a často vidím ve tváři lítost, někdy i slzy. A pak se k nám zase tito dobří holubi vracejí.

Dnes jeden takový navrátilec s sebou přivezl hlavu smečky dětí a z neuvěřitelné dálky k nám na otočku dlouhou 600 km přijelo na oběd celé auto dalších zvídatelů. Povídali jsme si, dobře se nabaštili, rozloučili jsme se a všichni odjeli. A mě v duši zanechali svůj otisk. A lehce melancholické prázdno, jako když dojíte skvělou zmrzlinu a když už lžička bloudí po dně poháru, uvědomíte si, že další takovou dobrotu budete mít až zase za čas.

Ta nová dutinka v duši mi pomohla si uvědomit, co mě vlastně vede k tomu, abychom se skoro neznámými lidmi sdíleli náš dům a život. Vy všichni, kteří jste u nás byli a zanechali u nás kus vašeho života jste svým způsobem krásní. A většinou si nemyslíte, že byste byli něco extra. To vám umožňuje být krásnými neokázalým způsobem, bez pompy a gest. Odkládáte svůj ostych a někdy i bolesti a aspoň na chvíli zapomínáte, že venku jsou nějaké starosti.

Až tedy zase někdy budete váhat, zda přijet. Jestli to „není blbý, co?“ vězte, že není. Já se na vás naprosto upřímně těším. Mám radost, když mi dovolíte sdílet tu vaši, a nabízím rameno, když zrovna nemáte lepší, na kterém byste se vyplakali. Koneckonců 90% všech emočních problémů lze vyřešit objetím. Vaše návštěva je pro mě svátkem větším, než návštěva galerie.

Jsem sběratelem nádherných uměleckých děl vašich životů. To je mé bohatství, má vášeň. Mé obžerství.