Boží plán

27
09
2013
Leave your thoughts

Všechno začalo když pár jedinců odhalilo pomocí sociálních sítí Boží plán. Vědci po tom pátrali už dlouho. Strašně dlouho. A neomrzelo je to.
Proč vlastně? A kde se vzala ta vytrvalost? Myslím, že především v tom mihotavém tušení, které v sobě nosí každý z nás. Ta myšlenka, stejně znepokojivá, jako téměř neznatelné zemětřesení, a jemná jako dosednutí můry, která se jen koncem křídel s posledním mávnutím dotkne vrcholků chloupků na předloktí.

Věčné míjení jedněch a ustavičné narážení na jiné. Máte to taky?
“Hele, stav se zejtra, máme párty se supr lidma z práce. Určitě se ti budou líbit!”
“Počkej, to je blbý, ne? Dyť tam nikoho nebudu znát.”
A pak najednou “Ježiš, co tu děláš! Sem tě neviděl už dobře dvacet kilo, ty vole!”

Tohle tušení mám na mysli. A pak přišel internet a s ním i sociální sítě. Najednou to bylo tak do očí bijící, že si toho nešlo nevšimnout. Michala to uhodilo do očí, když si pročítal skripta superstrunových teorií. Paralelní vesmíry. Počet nezávislých dimenzí. Dimenzí kolmých na jiné kolmice. Nezávislé. Paralelní. A příroda si věci vždycky zjednodušila na nejnižší možnou úroveň energie. Nezávislé bubliny vesmírů vedle sebe? Vesmírný květák?

Blbost!

Vzal tužku a začal definovat dimenze v rámci našeho vesmíru. Dimenze skupin, které se neprotínají ač rozprostřeny ve stejném prostoru. Sebedefinující se paralelní vesmíry v rámci naší Země. A Sluneční soustavy. Galaxie. Všechno do sebe zapadlo. Dávalo to takový smysl, že se úlevou rozplakal.

A tu noc měl velký vůz tvar pěticípé hvězdy.