Večer, kdy jsem zprávu dostal, jsem ji jenom prolétnul a nechal to být, protože něco takového nemůžete sice nechat bez odpovědi, ale ta odpověď nemůže být tak letmá, jako to barové přátelství z nouze. Až dnes ráno, kdy jsem ji v klidu svítání opravdu četl, mi došlo, že odpověď možná není ani očekávána ani rada vítána. Bylo to moje vnitřní puzení, moje zrcadlo, má studna zkušeností s mými poháry hořkosti.

Většinu svých životních zvratů jsem si spáchal sám a u těch zbylých možná jen nevidím začátek a konec klubka. První reakce je obyčejně buď zlost a nebo ublížení. Nebo zlost a ublížení. Zalézt si do koutku a plakat, jaký jsem to chudák, už už to vypadalo a zase průser. A tak dál. Ale naštěstí ne pořád dokola. Je mi v téhle fázi brzy tak mizerně, že zvednu zadek a začnu koukat okolo, co a jak se vlastně stalo, že se stalo jak se stalo.

Prosím, nemyslete si, že jsem takový ten sluníčkový ultras, který šlápnuvše do psího toho (víte ne?), začne jásat a objímat kolemjdoucí, jak mu Vesmír pomohl přijmout krásu čistoty nebo kdovíco jiného. Jen nemám rád, když lidi jen ublíženě brečí a skutek utek‘. Nejvíc to nemám rád u sebe. Když šlápnu do výše jmenovaného, tak si zanadávám a příště si dám pozor. A vyčistím si botu.

Takových šlápnutí jsem měl v životě asi jako každý z vás. A dříve nebo později jsem přestal nadávat a přiznal si, že jsem si to nadrobil sám. Tak, nebo tak. A začal koukat, co z toho tedy kouká. A snažil se poučit. A čím větší hovno, tím delší očista. A když jich je nad hlavu, tak plavu. Z nadrobených hnojů mého prvního manželství, kupříkladu, vyrostlo mé druhé. A díky kvalitám toho prvního a dobrému zrání vzkvétá i to druhé. Nenadávám na svou první ženu. To by nebylo fér vůči ní, zbabělé vůči sobě a hlavně hrozně hloupé, protože tím bych to druhé manželství (když tedy zůstanu u zahradnických termínů) spálil nezralými, Kamile, hnojivem. Za svoje první manželství jsem tedy patřičně vděčný a vlastně den ode dne víc, protože moje druhé manželství je také den ode dne lepší. Jen bych se do toho prvního nechtěl vrátit ani za nic. S jeho koncem nastal zvrat. Nikoliv krátký, ani zdaleka příjemný, ale byl to zvrat k lepšímu.

A o tom jsem vlastně četl v tom večerním mailu. O tom, že i cizí životy mají své zvraty a kotrmelce a často krkolomnější, než ten můj. O zvratech, které nám obrátí zažívání života naruby. Úplně obráceně. A buď ho vezmeme, jaký je od doby zvratu i s jeho krásou a jizvami, a nebo myšlením zamrzneme v předzvratovém období, pláčeme, litujeme se a zbudou nám jen oči pro pláč. A zvratky.