Od doby, co žijeme na venkově, se mi podařilo můj život nějak zpomalit. Dřív jsa řízen vírem viru velkoměsta, jehož sláva hvězd se dotýká, jsem čas krájel na tenko. Minuty, vteřiny a když to tedy jinak nešlo, hodiny. Obdivoval jsem poučky „časového manažmentu“ a chtěl jednání začína v 11:03 (v záloze bylo v 11:03:15). Šílel jsem za volantem na magistrále, protože jsem nabral sedmiminutové zpoždění. A každý, kdo nevyrazil do křižovatky s bliknutím zelené, byl debil, co nečumí a neumí řídit. No kretén od pohledu. „Pardon, madam, vás jsem nemyslel.“

A pak jsme opustili byt V Olšinách ve výši pouličního osvětlení s tramvajovým provozem pod okny po celou noc a já tři noci skoro nespal. Bylo u nás moc tma a ticho. A pak jsem se přizpůsobil. Začal jsem očuchávat ten rytmus Vysoké, kde dvě auta znamenají dopravní kolaps a na tři zároveň se sbíhá celá ves, aby ten úkaz viděli a zaznamenali do rodinných kronik.

Čas mi začaly odměřovat odjezdy a příjezdy. Jelikož jsem nejezdil denně, tak pondělky a čtvrtky. Seděl jsem u počítače, pracoval a vnímal kolorit venkova. Hele, oranžový majáček, to je úterý a popeláři vyváží. Rychle vynést popelnici, než se otočí u sousedky. Stihnu je tak akorát na vyklepání, zanesení a zamávání. Díky, sbohem a šáteček.

A čas se dál zpomaloval. To malé zemětřesení každou půl hodinu, to je sklizeň řepky. Měsíc na to už pšenice. A pak odváží slámu. Sousedce je 78 a když si zasadila mladou jabloň, ptala se jí Jitka, kdy to bude plodit. „To je hned. Letos bude jen kořenit. Příští rok už trochu pokvete a tak dva roky na to už budou první jablíčka.“ Tři roky. A osmasedmdesát. Ale je „to hned“.

A tak vítám ty své zvěstovatele. Na jaře se nejprve rozbzučí první včelí pastva, když vykvetou jívy. Pak třešně, lípy a pak se poprvé vyrojí mravenci. Trpělivě s nimi „vyjednávám územní podmínky“:/honzuv-blog/2012/05/02/vyjednavam-s-nemou-tvari/ s pocitem osadníka západního břehu Jordánu. A pak se třešně zazelenají a zbělají jabloně. Někdy tou dobou nám terasou začne co půl hodiny prolétat sršeň Pepa. Toho vždycky vítám s pocitem, že je supr, že jeho hnízdo zase přezimovalo a tak nebudou vosy, které jeho hlídka, zvukem připomínající vrtulník, drží v uctivé vzdálenosti od domu.

Léto se blíží a začnou první třešně a prázdninami i jahody. A když skončí meruňky a letní jablka, začnou ostružiny a s nimi právě i vosy. Jsou to prý vyhnané dělnice, které splnily svou úlohu v zimní přípravě a tak je z hnízda vyhnaly. Chodí pravidelně páchat hromadnou sebevraždu v naší chodbě. Poletují kolem okna až do neradostné smrti dehydratací, protože netrefí zpět tmavším schodištěm ke dveřím. A ty nezbloudilé loví jídlo v talířích. Není to příjemné, ale nejsem si jistý, zda mi náhodou víc nevadí to, že zvěstují brzké babí léto.

To u nás bývá nádherné. Ve vzduchu voní oranice a případně hnůj. Paní Pažitková má baklažány, pozdní maliny a ostružiny a dny už jsou kraťounké. Až mě jeden víkend chlad donutí rozebrat bazénovou technologii, bazén zazimovat a začnu se chystat na zimu. Jako každý rok na poslední chvíli sháním brikety na topení, vyklízím jim místo v garáži a vůbec chystám celý dům na topnou.

A pak prvně napadne. Andy má radost jako štěně a jeho zablácená náprsenka zazáří bělostí. V prvním sněhu vždycky vyběhne nahoru ke stodole, sklopí přední podvozek a drandí to hubou napřed jen po té náprsence sněhem dolů. Vypadá jak sněžná fréza s hubou šťastně od ucha k uchu. Tou dobou už čas neměří Slunce, protože cesty z práce a do práce jsou za tmy, ale navážení briket domů. Víkend co víkend. A tak je zima dlouhá jen tak asi 2 týdnů a to není tak moc. To je vlastně hned. A nalejou se pupeny jívám.