Zvěstovatelé

18
08
2013
Leave your thoughts

Od doby, co žijeme na venkově, se mi podařilo můj život nějak zpomalit. Dřív jsa řízen vírem viru velkoměsta, jehož sláva hvězd se dotýká, jsem čas krájel na tenko. Minuty, vteřiny a když to tedy jinak nešlo, hodiny. Obdivoval jsem poučky “časového manažmentu” a chtěl jednání začína v 11:03 (v záloze bylo v 11:03:15). Šílel jsem za volantem na magistrále, protože jsem nabral sedmiminutové zpoždění. A každý, kdo nevyrazil do křižovatky s bliknutím zelené, byl debil, co nečumí a neumí řídit. No kretén od pohledu. “Pardon, madam, vás jsem nemyslel.”

A pak jsme opustili byt V Olšinách ve výši pouličního osvětlení s tramvajovým provozem pod okny po celou noc a já tři noci skoro nespal. Bylo u nás moc tma a ticho. A pak jsem se přizpůsobil. Začal jsem očuchávat ten rytmus Vysoké, kde dvě auta znamenají dopravní kolaps a na tři zároveň se sbíhá celá ves, aby ten úkaz viděli a zaznamenali do rodinných kronik.

Čas mi začaly odměřovat odjezdy a příjezdy. Jelikož jsem nejezdil denně, tak pondělky a čtvrtky. Seděl jsem u počítače, pracoval a vnímal kolorit venkova. Hele, oranžový majáček, to je úterý a popeláři vyváží. Rychle vynést popelnici, než se otočí u sousedky. Stihnu je tak akorát na vyklepání, zanesení a zamávání. Díky, sbohem a šáteček.

A čas se dál zpomaloval. To malé zemětřesení každou půl hodinu, to je sklizeň řepky. Měsíc na to už pšenice. A pak odváží slámu. Sousedce je 78 a když si zasadila mladou jabloň, ptala se jí Jitka, kdy to bude plodit. “To je hned. Letos bude jen kořenit. Příští rok už trochu pokvete a tak dva roky na to už budou první jablíčka.” Tři roky. A osmasedmdesát. Ale je “to hned”.

A tak vítám ty své zvěstovatele. Na jaře se nejprve rozbzučí první včelí pastva, když vykvetou jívy. Pak třešně, lípy a pak se poprvé vyrojí mravenci. Trpělivě s nimi “vyjednávám územní podmínky”:/honzuv-blog/2012/05/02/vyjednavam-s-nemou-tvari/ s pocitem osadníka západního břehu Jordánu. A pak se třešně zazelenají a zbělají jabloně. Někdy tou dobou nám terasou začne co půl hodiny prolétat sršeň Pepa. Toho vždycky vítám s pocitem, že je supr, že jeho hnízdo zase přezimovalo a tak nebudou vosy, které jeho hlídka, zvukem připomínající vrtulník, drží v uctivé vzdálenosti od domu.

Léto se blíží a začnou první třešně a prázdninami i jahody. A když skončí meruňky a letní jablka, začnou ostružiny a s nimi právě i vosy. Jsou to prý vyhnané dělnice, které splnily svou úlohu v zimní přípravě a tak je z hnízda vyhnaly. Chodí pravidelně páchat hromadnou sebevraždu v naší chodbě. Poletují kolem okna až do neradostné smrti dehydratací, protože netrefí zpět tmavším schodištěm ke dveřím. A ty nezbloudilé loví jídlo v talířích. Není to příjemné, ale nejsem si jistý, zda mi náhodou víc nevadí to, že zvěstují brzké babí léto.

To u nás bývá nádherné. Ve vzduchu voní oranice a případně hnůj. Paní Pažitková má baklažány, pozdní maliny a ostružiny a dny už jsou kraťounké. Až mě jeden víkend chlad donutí rozebrat bazénovou technologii, bazén zazimovat a začnu se chystat na zimu. Jako každý rok na poslední chvíli sháním brikety na topení, vyklízím jim místo v garáži a vůbec chystám celý dům na topnou.

A pak prvně napadne. Andy má radost jako štěně a jeho zablácená náprsenka zazáří bělostí. V prvním sněhu vždycky vyběhne nahoru ke stodole, sklopí přední podvozek a drandí to hubou napřed jen po té náprsence sněhem dolů. Vypadá jak sněžná fréza s hubou šťastně od ucha k uchu. Tou dobou už čas neměří Slunce, protože cesty z práce a do práce jsou za tmy, ale navážení briket domů. Víkend co víkend. A tak je zima dlouhá jen tak asi 2 týdnů a to není tak moc. To je vlastně hned. A nalejou se pupeny jívám.