Začnu rovnou tim strašnym přiznáním, ať to mám za sebou a zároveň abych vám dal šanci se se mnou definitivně rozloučit, smazat moje číslo z mobilu, email z adresáře, profil z Facebooku a vzpomínky z paměti, protože… Uf. Jsem prase! Nikoliv ten čistotný živočich s rozkošným růžovým rypáčkem. Reprezentuji jeho pravý opak, jeho Hyda. Nejsem schopen se najíst hůlkami, aniž bych se někde nepotřísnil.

Tak a je to venku. Můžete začít mazat a nebo číst dál, to už nechám na vás a nebojte, díky Google analytics vím, kdo z vás právě přestal číst, tak si vás smažu taky, abych vás náhodou někdy v budoucnu neobtěžoval. Nemusíte mi to tedy psát a tu záplavu virů dneska večer také už prosím nespojujte se mnou.

Dlužno tedy vlastně přiznat, že to máme tak trochu v rodině. Moje proporce mám po mamince, jen můj předstih začíná o něco níž, nejsa vybaven mocnými přednostmi mé rodné matky. Upadne-li nám něco od úst či od huby, gravitace jasně určuje trajektorii drobku a výsledek je pak už jen závislý na konzistenci toho, co zrovna pojídám. S trochou štěstí to jde smést, ale to je při mé prožranosti opravdu minorita. Tedy, není to se mnou až tak úplně děsný, příbory zvládám docela dobře a rýži hůlkami také, jenže já prostě miluju rýžové nudle. Víte takové ty ploché, papírově bílé a poloprůhledné. A TAKY ZATRACENĚ PRUŽNÝ A LEPKAVÝ MRCHY TO SOU! Pardon, nechal jsem se unést. No zkrátka abych se nepocintal, nakláním se nad misku či talíř a tahám nudle z hromady úhledně vytvarované miskou. Tahle kombinace prostě nemá jiný východisko, než že se nějaká ta karím pomatlaná nudle na konci přilepí, já zatáhnu a… Viděli jste někdy prak? A dovedete si představit, jak vypadá takový prakový útok karí omáčkou při vydařeném obědě? Moje bělostné triko rázem připomíná barvou křepelčí vejce a strukturou smirkový papír. Do kanceláře se vracím při zdi a s hlavou sklopenou. V kanceláři bych se i plížil, kdyby to nebylo moc nápadné.
Hraje si na neviditelného se problesknu ke stolu a uvažuju, že se na zbytek pátku zavřu do serverovny. „Ne! Postavím se tomu čelem! Zeptám se přátel, jak to dělat jinak a lépe.“

Položil jsem dotaz na dvou ze tří sociálních sítích, kde jsem aktivní, jak tedy z oné šlamastyky ven a co myslíte? Mé otevřené srdce lačnící po virtuálním přátelském objetí a radě krvácí, když sbírám palce u popisu svého problému. A rady?

Mám si prý dát ubrousek pod bradu.
Blázníte?! Víte jak vypadám? Když si dám ubrousek pod bradu, budu vypadat, jak když mám fiží. To mě okamžitě promění v Trautenberka a navíc to problém nevyřeší, jelikož jsou běžné ubrousky plošně prostě nedostačující. To bych musel použít ubrus ze stolu, ale víte na kolik by mě vyšel oběd, kdybych s ním měl platit i praní ubrusu?
Položení ubrousku na klín taky neřeší problém, protože si *vždycky* pocintám triko.

Napadlo mě zatáhnout břicho, ale to bych se zase nenajed, jelikož by se do mě nic nevešlo. Když srovnám svůj pekáč buchet tak, abych vytvořil rovinu od hrudníku k bokům, rovná se to v podstatě bandáži žaludku. Jsem totiž ideálně štíhlej, ale až pod tim sádlem.

Spolužačka poradila, ať si to triko prostě sundám, jenže to zas s mou kulatou a vysmátou xichtem budu vypadat jak Budha. Budha ve Vietnamský restauraci? To taky nejde, to by je zavřeli za klamavou reklamu, poněvadž mě Budhu nikdy nikdo neuvěří.

Probírám se tím neštěstím horem dolem a zatím jediné, co mě napadlo je dál nosit černá trika. Jen to neřeší mou cestu domů. Už vidim, jak si na mě děti ve vlaku ukazujou. Naklání se k rodičům a kladou jim tu zásadní otázku: „Mami, takhle velká křepeka, až se vylíhne, taky dělá Pět peněz a nebo už to jsou Eura?“