Je to v čudu

21
05
2013
Leave your thoughts

Kdysi u nás jedna kamarádka zanechala svou velkou Teorii Čudu. Dodnes přežívá a pro některé z nás se mi stala v podstatě denní realitou. Zní úplně jednoduše: Každé místo má svůj Čud, do nějž si náhodně odkládá předměty. Čud je různě velký. Jednoduché, že? A už to slyším! Jako byste seděli vedle mě: “No to si zase objevil Ameriku, Kořene!” No jo, ale to není vše. Kamarádka tenkrát totiž dodala zásadní doplněk: A každý z nás má svůj osobní čud, který se s tím místním snoubí.

Tato dvě banální tvrzení se kloubí do situace, která mě přivádí k šílenství. Za prvé: Postupem času jsem empiricky ověřil, že Čudy dokonce vytvářejí vícerozměrné matice vztahů a závisí na pořadí. To, vážení a milí, vytváří cosi, co bych nazval dílem šíleného kombinatorika. Pro jednoduchost počítejme se čtyřmi členy mé domácnosti, kteří nejen že dokáží přemísťovat předměty, ale dokonce tak činí na denní bázi jako vedlejší produkt svého běžného dne. Máte, ano? 4 aktivní Čudy v alespoň jednom fyzickém prostoru, takže je možné počítat i se čtveřicí (já, já, já, já). Proč? Uvedu pro názornost triviální příklad: Zatloukám hřebík. Tato činnost má nenulovou délku a tudíž se mohu vyrušit já sám, nebo mohu být vyrušen dalšími třemi aktéry mého soukromého kombinatorického dramatu. Hřebík naštěstí obyčejně setrvává ve své nedopřiklepnuté pozici, ale neprozřetelně pouštím ze zřetele kladivo. Řeším vyrušení telefonem a nespoutané kladivo zatím může cestovat mezi Čudy. Mezitím se Amálka ráchá v bazénu, telefonuji, zachraňuji Amálku z bazénu, což zaujalo Matyldu, která zkoumá situaci a jde to hlásit mé milované přilétnoucí ženě, která vbíhá na scénu s energií napadené lvice. Utěšuji ženu, Amálku, sebe a Matyldu, která má pocit, že o ni nemáme dostatečný zájem. Odpoledne pak trávím výslechem všech členek domácnosti, kam mi “daly to *PÍP* kladivo, ať to můžu sakra dodělat”. Zcela vyčerpán situací ho nacházím večer za kávovarem, jelikož jsem telefoní pauzu využíval k doplnění snížené hladiny kofeinu.

Nezkoušejte to vyčíslit, protože vám velmi brzy dojde trpělivost, počet míst na kalkulačce a to, že se události mohou řetězit nelineárně a vícenásobně a navíc je řetězení jen velmi volně funkcí času, protože ten je zahrnut nikoliv přímo, ale v mnou objevené funkci τ(t), což je funkce popisující momentální roztěkanost účastníků. Jedná se o převrácenou hodnotu soustředěnosti σ(t) a nabývá hodnot od nuly (pravděpodobnost výskytu se limitně blíží nule) po nekonečno, které je definované jako můj stav v pátek večer, kdy jsem rád, že udržím na svém důstojném místě tělní tekutiny včetně krve v žilách.

V okamžiku, kdy započtu počet budov a místností se svými Čudy, jdou na mě mrákoty. Pravděpodobnost dokončení čehokoliv totiž s časem a přibývajícími dny pracovního týdne zákonitě končí na nule a považuji to za konečný důkaz toho, že je v pořádku se mi nic nedaří dodělat.

Ty občasné zázraky dokončení jsou způsobené třemi důvody:
# Relativně krátkou dobou na dokončení úkolu
# Nepřítomností doplňkových Čudů zbývajících členů mé rodiny
# Omezenou kapacitou Čudu

Ano, v bodě 3. čtete správně. To je další z kamarádčiných Čudových postulátů: Neexistuje nekonečný Čud! U každého Čudu bez ohledu na jeho původ lze dosáhnout saturace, kdy z něj začnou vypadávat předměty ven. Je to trochu jako scéna z komedií, nebo jako tlak sytých par. Na jedné straně se rozběhne rádobypasažér-molekula a na druhé jiný-jiná vyletí. “Kde je zase to kladivo?” zní hlavou otázka. “A hele, tyhle šmirgly jsem už třikrát nemoh’ najít!”

Nebudu vás dál unavovat suchopárnou vědou, jen vězte, že mi tohle všechno přijde ještě komplikovanější kvůli mužskému sektorovému vidění, ale o tom si pošpitáme, až najdu brejle. Brejle, ne masku se šnorchlem!