Kdysi jsem slyšel vyprávět příběh jedné babičky. Její vnučka mi ji už v pozdním středním věku líčila bezmála jako Božena Němcová tu svou. Moudrá dáma, která ležíc na bílé posteli v nemocnici tahala střípky své celoživotní bylinkářské historie a ptala se, „Zuzanko, víš, kdy se sbírá tahle kytička?“ „Ano, babi, v květnu ještě než vyjde slunce.“ „Jojo, správně.“ přikývla si babička napůl pro sebe a odškrtla si mentální poznámku, že ta zkušenost nezapadne a když vyplula další perla, ověřila si i tu.
Jednou přišla Zuzka zase na návštěvu, která už za těch pár týdnů získala svůj stálý rytmus, když tu babička tak tiše a klidně řekla, „Už tu za mnou byli všichni z vesnice se rozloučit, tak můžu jít.“ Zuzka ji jen napůl vážně napomenula, aby babička neplácala hlouposti, že má ještě sil na rozdávání a když si dopovídaly svou pravidelnou dávku informací, rozloučily se jako každý jiný den. Hodinu na to babička usnula a se stejně klidným úsměvem, jaký měla celou dobu v nemocnici, se už neprobudila.

Tenkrát jsem u toho příběhu jen zalapal po dechu a říkal jsem si, že to asi jde. Že je přeci jen možné odejít klidně a důstojně. Jak to koneckonců pojmenoval jeden kamarád, když jsem popsal svoje první dojmy z rozloučení s tím vitálním dědulou. Prostě se důstojně neprobudit. Taková myšlenka, to je potvora neodbytná, vrtá a vrtá a tím ruší jiné, stejně vytrvalé. Prvotní dojem začaly nahlodávat pochybnosti. „No jo, jenže tahle paní žila v míru sama se sebou. Sbírala si bylinky a dostávala za to zpět uznání, vděk a pocit smyslu života.“

Sbíral se rok s rokem a moje přesvědčení, že je pro mě tenhle druh konce nedostupný pomalu nabýval vrchu. Až do dne, kdy jsem dostal ani ne tak ledovou sprchu, jako zásah mezi oči. Moje babička, ta kterou tu tak často cituji, nebyla jednoduchá osobnost a asi by se dalo říct, že byla celý život dost štítivá dáma s nosem nahoru. S mým tátou se hádala přesvědčená o své komunistické pravdě až do morku kostí s výrazem buldoka, který se jí nesmazatelně vryl do tváří.
Tenhle život přes zuby se také podepsal na jeho konci. Dva roky s píštělem v dutině břišní po operaci a reoperaci tlustého střeva, ze které neustále odtékal výpotek daly těžce zabrat jak mamince, tak babičce. Vlastně by se asi dost hrubě dalo konstatovat, že jak byla celý život až úzkostlivě sterilní, koncem života se jen hrabala ve vlastních … Asi víte, ne?
Sledoval jsem to spíš z povzdálí, protože jsem žil svůj život v Praze, ale přesto se zájmem. Bylo a je to pro mě stále živé připomenutí, že jediné, před čím nelze utéct, jsme my sami. Jednoho dne zase babička seděla v kuchyni, kde máma vařila oběd, s už konstantně prázdným výrazem, když tu najednou prohodila, „Ty se máš, Nino. Ty aspoň věříš, že je něco po tom. Po mě zbyde akorát to hovno.“ Máma, aniž by dodnes dokázala říct, co ji k tomu vedlo, to nepřešla jako další z každodenních nářků a vzala to vážně. „Víš, mami, já myslím, že ani tak nezáleží na tom, čemu člověk věří. Spíš je důležitý se nebát.“ odpověděla po chvíli ticha. Následovalo dlouhé, několikaminutové ticho.
„A víš, že máš možná pravdu?“ řekla najednou babička úplně jiným tónem. „Já už se nebojim.“

Večer, pár hodin na to, si šla babička lehnout a už se neprobudila.

Ten samý příběh, jen v kontextu mé vlastní rodiny a v podobě člověka, kterého jsem moc nemusel, se mi vrátil silou, kterou prostě popřít nemůžu. Jsem přesvědčený, že bez ohledu na život, jaký vedeme, lze odejít stále smířený a důstojně. Jen je to konečné účtování náročné úměrně tomu, jak jsme ten život řídili. A čím.

Jsem ve věku, kdy se mám pořád na co těšit. Chci vidět svoje dcerky vyrůstat a když to půjde i svoje vnoučata. Chci vidět stromy, které jsme zasadili kvést a plodit. Chci zestárnout vedle své milované ženy a užívat si každou minutu, kdy jsme spolu, protože mě ten vztah baví. Chci ještě hodně dalších věcí. Ale jedno vím. Až člověk přestane chtít, může se rozloučit a uvolnit své místo (na rozdíl od MHD) mladším. Beze lpění a v míru. Doufám, že to také dokážu, až přijde můj čas.