Je to už pár set let. Je to tak dávno, že tu ještě nestihla zdomácnět angličtina a tak měl první anglický turista co dělat, aby se domohl aspoň skývy chleba a sůl už předem vzdal bez ohledu na tradici.
Už tu pobýval nějakou tu dobu a tak sem tam nějaké to slovíčko pochytil a lidi kolem něj taky. Už je nerozesmívalo jeho divné „W“ ani to, že mluví jak s vykloubenou čelistí a on konečně pochopil, že to je opravdu řeč a ne smrtelná krční choroba. Rohy a ostny se obrousily a byla zima, skvělá to příležitost k pokecu.

„It is a, ehr…, yeah, suátek, you know, celebration.“ vyprávěl William. „Uelmi oublíbenec, yes!“
„Uy to určitek must slauit taky.“
„Svátek?“ zaujalo posluchače? „A co slavíte, Vile?“
„Ah, yes, yak uy to ržikat, kdyš uy very lazy, ňyts make, ehr, djelato?“
„Myslíš jako, že se jen tak válíme?“
„Yes, to je ono. We call it, eh, walej-time. Ňyts make, jen zustat f postel a walet se s mašelka nebo jinakej šena. Very popular that is! Very, eh, romantická.“
Chlapi pokejvali hlavou a styděli se zeptat, co to vlasně mlel.

A od tý doby se to s náma táhne. Jediný, co Williamovi rozumněli, bylo „romantická“ a „žena“ a kolotu práce zmizelo to hlavní. Tak „Happy Wálej-Time“.