Z rodinného alba: Soužití

17
12
2012
Napište nám komentář

Na novou úroveň se ale soužití posune, jedná-li se (nebo začne-li se v mezičase jednat) o osobu blízkou. Do té doby například stačilo zamknout svůj pokoj a na dveře pověsit „Tady je Krakonošovo“. Osoba blízká ale nápisy podobného typu obyčejně špatně tráví i v pomyslném světě emocí, natož ve fyzické realitě. Navíc se k penzu dojednaných služeb brzy přidají krosny služeb souvisejících neodmyslitelně s tím, co se nejčastěji nazývá intimní vztah. Tyto batožiny navíc mají jeden velmi nebezpečný a společný aspekt. Jsou považovány za samozřejmé a především vzájemné.

Už se poznáváte? Ne? Tak zkusím jeden příklad z mého začátku s Jitkou.
Nepatříme k osobám nijak často nemocným, ale stane se. Jitka ochořela jako první. Viděl jsem svou milovanou ve stavu, jaký obyčejně prověří skutečnou pevnost vztahu. Uslzené oči, malátný výraz, červený nos alá sněhulák a kňouravý hláseček je v pravdě test partnerské oddanosti. V souladu se svou strategií čelení nemoci jsem se odebral do tehdy ještě drženého vlastního bytu, aby má milovaná měla klid, o kterém vím, jak mi pomáhá. A byl jsem tam pobyl až do jejího navrátivšího zdraví. Asi půl roku na to dorazil sychravý podzim a vybral si svou daň na mě. Skolila mě horečka a jen tak tak jsem došel na záchod. To už jsme bydleli spolu a já, vlastního bytu nemaje, jsem slehl ve společném. Ležím na posteli, je mi tak, že jsem rád, že se aspoň dostanu k dýchání a každou chvíli přibíhá Jitka, aby mi nabídla zelený čaj, zázvorový čaj, acylpirin, obklad, ručník na zpocené čelo, lipový čaj, … Sebral jsem poslední síly a seřval ji, že potřebuju hlavně klid. „Nech mě prostě jenom na pokoji, já se z toho nějak vylížu a když budu něco potřebovat, tak se ozvu.“ S ublíženým výrazem se Jitka stáhla a já měl konečně klid. Kdyby to skončilo teď, bylo by to dost smutný. Jitka naštěstí měla dost rozumu, aby: 1. Netlačila na pilu v ten moment, 2. Otevřela to jako problém poté, co mě nemoc přestala kroutit do kozelce. A představte si, začala tou mou skvělou ohleduplností před půl rokem!
V Jitčině světě se totiž partner o partnera v době nemoci stará. Tedy, mezitím se to u ní poněkud posunulo, takže staral, ale jinak v tu danou chvíli jsem byl za hulváta nejvyššího kalibru. Jitce bylo blbě a namísto toho, aby jí někdo uvařil čaj, podržel ruku, když se s horečkou spouštěla z obyvatelného patra, a vůbec jinak projevoval účast, tak se prostě zdejchne a není o něm slyšet. V nouzi nejvyšší se ztratí a co z něj mám? Prázdnou roličku od toaleťáku na záchodě!

Ještě nemáte dost? Tak další příklad. Vařím. Vařím rád a relativně často. Jitka též. Ještě častěji. Pustili jsme se tedy do společné přípravy jídla. „Sakra, kam sem to dal?! Teď jsem ho držel v ruce. Jitko, nevidělas‘ někde ten nůž, co s ním krájim zeleninu?“ „Nějaký jsem teď myla a uklízela.“ Tohle se mi dělo prosím asi půl roku. Přes totální frustraci jsem se pomalu propracoval k záchvatům smíchu a narážkám u všeho možného a nemožného. Jitka chtěla ocenit to, že vařím, tím, že mi pomůže. Jenže nevidíme ani do melounů, natož lidem do hlavy, takže neměla ponětí, jak budu postupovat dál. Měsíce mi tak při vaření mizely nástroje doslova pod rukou. Dostal jsem se tak daleko, že jsem skoro vařit přestal. Nebavilo mě desekrát vyndavat ten samý nůž a nutnost jeho hledání mě vytáčela až k nepříčetnosti. Než jsme si to vyjasnili a Jitka byla schopná tuhle svoji bezmála pavlovovskou reakci utlumit na použitelnou úroveň, mohlo být po vztahu.

Proč o tom tak melu? Všechny tyhle a mnoho jiných historek má společný jmenovatel. Vlastně dva. Všechno, co jsme si takhle hezky navzájem páchali, bylo pácháno s dobrým úmyslem. A všechno to příkoří bylo způsobeno nedorozumněním. Stejným, jaké v extrémním případě je mezi Izraelem a Palestinou, Basky a Španěly a nebo jinde. Málokdo z nás má šanci ovlivnit zmíněné hrůznosti, ale máme šanci změnit náš malinkatý vesmírek doma. A když ubyde byť jen špetička v našem chaotickém světě, bude to myslím nejlepší Vánoční dárek. Bude vás totiž těšit celý zbytek života.