Hodina fyziky

04
10
2012
Leave your thoughts

Teď už se nějakou dobu jen učili a tak s každou nadcházející hodinou stoupalo napětí, jestli už bude konec. Tohle těšení také mělo neco do sebe, protože se nezřídka stávalo, že ukázka pomohla těm, které teorie nezaujala, aby se k ní zase vrátili a pochopili průběh experimentu. “Dneska to bude!”, ozývalo se od fyzikálně schopných. “Teorie už do sebe zapadá. Už to musí být všechno.!”

A taky že ano. Odemknul třídu a na katedře stála veliká průhledná krabice, ke které vedly tlusté dráty. Do lavic skoro běželi, aby hodina začala co nejdřív.

On jako vždy došel pomalým krokem jakoby mimoděk ke katedře. Nevšímavě a zahleděně do sebe. Položil si papíry, rozhlédl se a pak se přesunul k panelu u okna. Venku zrovna vycházelo slunce, nakukovalo do učebny a paprsky zvýrazňovaly hřívu blonďatých vlasů, která některé studentky rušila při hodině a budila ze spaní. Slabší nátury dokonce inspirovala k psaní básní. Taková Diana Ablo skoro nevnímala a pak rušila ostatní.

“Když jsem vám poprvé vyprávěl o polarizaci vakua, neměli jste ani ponětí, o čem mluvím.”, začal konečně hodinu. Jeho baryton se roznesl třídou a Dianě se vyprázdnil pohled. “Dnes si ukážeme všechny jevy, na které jsem vás připravoval, v praktické ukázce.” “Jak asi vidíte, máme přichystané vakuum jako inerciální soustavu a dvě polarizační desky. Všechno trvalo tak dlouho, jelikož jsem se nemohl dohodnout s panem ředitelem na zajištění dostatenčného příkonu. Nakonec to ale dopadlo a tak se za chvíli cívky ochladí a můžeme začít.” Jak vykládal, prsty mu hrály na ovládacím panelu a spouštěly systémy polarizátoru.

“Diano! DIANO!! Rozdej prosím třídě tmavé brýle.”, vyrušil Di z jejího snění. “Pokus bude mít dvě fáze. První bude kvůli velké spotřebě energie velice krátká a bude obnášet intenzivní záblesky v různých částech viditelného i neviditelného spektra. Budeme ji zaznamenávat ultrarychlou kamerou. Ve zbytku hodiny si pak záznam prolédneme a rozebereme.” “Dokáže mi někdo říct, proč ty záblesky?” Vyčkávavé ticho dalo prostor k zamyšlení. Nakonec se ozvalo pár nejistých mumlání od fyzikálně nejbystřejších spolužáků. “Správně!”, pochválil je. “Posvítíme si tím na jednotlivé aspekty, které bychom jinak neviděli. Pomůžeme našemu nedokonalému zraku, abychom viděli i částice, které jsou nám normálně neviditelné, jiným spektrem pak rozzáříme jinak tmavé částice a další nám ukáže fluktuace k hustotě částic.”

Cvak! V oknech začalo sjíždět zatemnění a projekční plátno. “Abych Vás trochu navnadil a získal vaši pozornost před mým druhým pokusem i po estetické stránce, mám tu několik záběrů z toho prvního, testovacího. Ten mimochodem moc dobře nedopadl a kromě těchto snímků víc nezbylo. Přehnal jsem to trochu s energií polarizačního pulzu a málem mi to zbořilo garáž. Tímto také důrazně varuji všechny, kdo si budou chtít pokus opakovat v domácích podmínkách, abyste si opravdu pečlivě prošli rovnice závislosti expanze kulového pole polarizace a energie pulzu! Raději mi je doneste, dopadnete líp, než moje dílna a můj účet za elektřinu.”

Mezitím se rozzářil projektor a na plátně se objevily dechberoucí záběry. “Jak vidíte, pokus probíhal s nasvícením pouze v jedné části spektra.” Záběry ukazovaly počáteční rychlou expanzi a pak se začaly formovat fluktuace hustoty. Zářící spirály se roztáčely a zpomalené záběry připomínaly ples v Opeře. Miriády galaxie připomínajících hvězdic se rozpínaly a pomaloučku se blížily polarizačním deskám. Pak se černě zablesklo a obraz zmizel.

V zadních lavicích se ozval rušivý zvuk. Diana, samozřejmě! “Di, jestli tě to nezajímá, můžeš jít ven!” Hodila po něm pohled raněné laně a opustila učebnu. Tentokrát nic kazit nebude.

“Tak, můžeme začít s naším pokusem. Nasaďte si brýle, prosím.” Nad kostkou se rozsvítil první ze zářičů a rozhučela se kamera.

“Tři, dva, jedna, TEĎ!” Zlomek vteřiny záblesků a zdánlivě černá koule se objevila odnikud, roztáhla se a zase se smrštila do nebytí.

Vesmír, jak ho známe, přestal zase existovat. Nebo to bylo jindy?