Čas démonů

29
10
2012
Napište nám komentář

Anglosaský svět tomu říká Halloween a my Dušičky. Zajímavé názvy, ne? Večer všech svatých a nebo vzpomínka na zemřelé. Když se tak brodím sám sebou, mám za to, že jsme kristianizací něco důležitého na tomto období korunovaném svátkem všech zemřelých ztratili.

Já se v tomhle období zavírám sám do sebe. Ne na pořád, ale řekněme, že čas vnitřního úklidu je mnohem častější, než třeba v létě. A nebo zimě. Obracím se do sebe a při úklidu zaprášených zákoutí duše i paměti občas narazím na pořádného bubáka. Ve víru jarních a letních taškařic se tu a tam posune tu jarmara, tu truhlice, a zpoza ní na mě vykouknou mí soukromí démoni. „BAF!“, jukne na mě příšera s krvelačnýma očima a tváří mého Doriana Graye. Zvrásněná vášní a smutnýma vyděšenýma očima si mě prohlíží. A když s křikem uteču, nadšeně tleská. Plácá pařáty a roste. Připadám si pak jako papiňák. Bouřící hladina kus pod poklicí kypí párou a tlačí na ventil. A když je toho moc, vyřine se ven a popálí všechny v dosahu. A taky vyděsí. A čím je hladina výš, tím častěji bouchám.

Jenže mě nebaví bouchat. Popálení se pak na mě dívají nechápajícím zraněným pohledem a já se cítím jako blb. Navíc krutý a nespravedlivý blb. Už se mi to stalo tolikrát, že se přeci jen občas zastavím na útěku a vrátím se pohlédnout běsu do očí. Teď koneckonců výsledek jednoho takového pohledu čtete. Když mě přepadnul námět na tohle zamyšlení, chtěl jsem ho psát za nás všechny. Schovávat se za obecné názory. Když bych se pak potkal s nesouhlasem, je tak snadné se schovat za někoho jiného. Čím anonymnějšího, tím lépe, nemůže se pak bránit. Úplně nejlepší je to za nějaký výzkum. To přeci nikdo nezpochybní, ne? Jenže pak jsem v pozici kamelota, který vykřikuje titulky novin. Chodím po světě a plácám časem na to, abych byl něčí hlásnou troubou. A tak to zkouším psát sám za sebe. Aspoň tak, jak to zvládnu teď, než se zase posune nějaký ten kus nábytku a zpoza něj bafne další bubák.

Naše západní kultura mě učila, že zima je čas klidu a vše vypukne na jaře. Dneska už to vidím trochu jinak. Myslím, že zima je čas obrovské práce při přípravě na nové období. Z toho, co jsem četl, je to spíš keltské pojetí, ale vlastně mě to ani nepřekvapuje. Judaisticko-křesťanská kultura totiž většinu svátků adoptovala, aby byl přechod k ní co nejplynulejší. Jen dala svátkům novou náplň. Jenže mě oslovuje víc začátek nového roku se Slunovratem, než oslava narození chlapa, co se nechal přibít na kus dřeva. Ano, chápu tu symboliku, ale také vidím, co to dělá se mnou. Podzim mám tendenci nějak přetrpět, abych v zimě nestihnul nic, než dát bubákům roubík a na jaře jen hledím, jak nic nestíhám. Kdysi jsem říkal, že nemůžu pracovat, protože mám jarní únavu, letní malátnost, podzimní sklíčenost a zimní spánek. Ano, v tomto pojetí to tak skutečně je.

A tak mi to keltské: Zimní sázení, jarní pučení, letní sklízení a podzimní čištění přijde najednou zajímavější. Až se mě tedy zima zeptá, co jsem dělal v létě, řeknu jí, že jsem sbíral síly na podzim. Doufám. Bubáci totiž nikdy nespí a za skříněmi je jim těsno.