Dostal jsem tohle, že se prý s tím mám dostat do oblak.
_(Zamyšleně.)_ Do oblak.
_(Posadí se na patník a vytáhne volný konec provazu.)_

Tak trochu jako Cyrano, víte? Znáte Cyrana? Moc zábavný chlapík. Na Francouze. Zábavný, ale snílek. Víte, já ho usvědčil.
On totiž žádný z těch jeho způsobů nefunguje. Sedm jich vymyslel a ani jeden nefunguje.
Tak mi zase zůstal ten šutr a lano.

_(Položí konec provazu a vstane.)_
_(Rozhořčeně.)_ Chápete to? Sedm způsobů a nic. Co já s tím zabil času!

_(Zasněně.)_ Do oblak.
Znělo to tak…, …tak přitažlivě. Bylo mi asi čtrnáct. Rodiče se už stihli stát výkvětem hlouposti a svět mi měl ležet u nohou. Co svět! Vesmír!
_(Agresivně, útočně)_ Do oblak!

A pak jsem byl na tom Cyranovi a s otevřenou hubou koukal, že v tom nejsem sám. Někdo to už taky zkoušel.

_(Z kapsy vytáhne papírky.)_ Vypsal jsem si všechny ty způsoby a zkoušel jeden po druhým.

Spálil jsem se do ruda jak rak, nastydnul na útesu u přílivu a zničil si hodinky při hraní s magnetem. A nic, vážení!

Tak jsem musel zase začít experimentovat s tím, co jsem měl. Říkal jsem si, že když jsem dostal tohle, musí to stačit.

_(Rozloží deku na zem a vytahuje lano.)_ Musí, koneckonců nic jiného nemám.
Tak teď jenom, jak zařídit, aby to dopadlo… _(Vytáhne konec lana s katovskou smyčkou.)_ …dobře. _(Špičkou ukazováčku drcne do smyčky.)_

Začal jsem tedy odvážně a bezpečně.

_(Na kámen přiváže lano a začne se na dece přitahovat směrem ke kameni.)_

Možná to nebylo elegantní, ale bylo to něco nového a bylo to bezpečné.

Všem jsem tehdy obsáhle vysvětloval, že to je ten nový způsob! Každý chce přeci do oblak a já to přeci nebudu dělat jako každý.

_(Znechuceně.)_ Vzhůru! Nesmysl. Já se do oblak dostanu vodorovně.

_(Zvedne se.)_

_(Střízlivě.)_ Do oblak.

_(Posadí se na židli.)_

Strašně jsem se odřel a ještě víc ušpinil. A toho smíchu kolem. Začal jsem předstírat, že cílem byl ten smích, že jsem jenom parodoval ty ostatní snaživce na jejich cestě do oblak.

A ve skrytu a ústraní zkoušel čím dál bláznivější způsoby.

Například vyhodit kámen do vzduchu, zachytit ho lasem a šplhat.

Kromě otřesu mozku to nic dalšího nepřineslo.

_(Pohodlně se položí na bok před kámen.)_

Asi nejdál jsem se dostal s balancováním na kameni a šplhu po zmrzlém laně. Tu se stačí za mrazu dostatečně zpotit, ale pozor, moc to klouže.

Jsem teď asi tak někde uprostřed. Ne hledání. Tam konec jaksi neznám. Myslím času na něj.

Je to pořád lákavé. _(Toužebně.)_ Do oblak.

Jen už to není ten elán, spíš mě začíná bavit pozorovat sám sebe. Sledovat, co mě ještě napadne.

Na co přijdu ještě před tím, než zbyde ta poslední cesta, která mě napadla.

…

Ta poslední, kterou máme všichni.
_(Začne na prsa navalovat kámen.)_

(Tiše.) Do oblak.