Kamna byla sice krásná, ale poněkud pracná na kýžený hygienický výsledek. Považte sami, museli jste zatopit a k tomu bylo třeba naštípat dřevo, abyste ale mohli naštípat dřevo, museli jste si ho donést a pro samé nošení do druhého patra někdy už nezbyla síla na koupel samou, protože koupelechtivec stihnul usnout, než se voda ohřála.

Babička tak zatoužila po karmě – plynovém to zázraku moderní technologie jako předzvěsti budoucích instantních lákadel. Otočíte kohoutkem, ozve se tiché pufnutí a do vany se řítí voda, jejíž hlavním atributem je teplota evokující troky, řetězy a kalafunu. Ta vidina byla tak lákavá, že děda prostě neměl šanci odporovat.

Aha, já vám vlastně ještě neřek to hlavní, že? Největším úskalím totiž nebyl ani plyn, natož snad umístění karmy na stěnu, ale komín. Už tehdy totiž nebylo lze spojit komín na pevná paliva s komínem plynového spotřebiče. Děda tedy začal shánět kominíka, aby mu pomohl s hledáním. Nejprve to vypadalo až nedědečkovsky snadno. Kominík hned z patra a na první zavolání sdělil, že si ten starý činžák pamatuje a že tam určitě nepoužitý nicméně použitelný komín určitě je. Zamotávat se to začalo, když se měl kominík dostavit. Mladší generace možná nepamatují onu bolestivou agónii, která potkala za socialismu každého, kdo chtěl donutit řemeslníka k práci. Kominík zcela jednoznačně nedisponoval volným časem. Situaci navíc komplikovala věc dnes také zcela nevídaná, tedy to, že k zastižení byl mobilu nemaje jen večer a i to sporadicky. Po třech týdnech marného uhánění z dědovy strany ale hlavně babiččina mírného ale ustavičného tlaku v dědovi cosi prasklo. Nebojte, nezpůsobil si ani zlomeninu, ani jiné bolestivé fyzické zranění. To jen nedůvěra ve svou schopnost najít požadovanou skulinku ve zdi vzala za své vstříc vyhlídce na další komentované nošení dřeva.

Děd tedy jednoho odpoledne popadl vrátek, nasadil vrták a jal se měnit koupelnové zdivo v ementál v naději, že jednou se trefit musí. Netuším, co ho vedlo k tomu, začít hledání nade dveřmi. Nejpíš neznalost řemesla, které si lidé spojují se štěstím a knoflíky. Každopádně asi tak pátá dirka testující zejména omítku a pevnost dveřního překladu začala přivádět milého praotce do stavu, kdy se jeho okolí obyčejně obohatilo o nové termíny lidové slovesnosti v ne zcela lichotivých souvislostech. Nejstarší řemeslo, oblast konečníku a jiné výrazivo pršelo tak hustě, že se moje učící se maminka pro jistotu začala barikádovat v pokoji. Nutno říct, že marně.
Vytrvalost poháněná zuřivostí nakonec musel být korunována úspěchem. Vrták po přesunu na jinou zeď byl nevyhnutelně u asi patnácté díry zapíchnut až po upínák do zdi a na jeho konci se objevily saze. Oči se rozzářily a ruce uchopily kladivo a sekáč. Rána za ranou odštipovala omítku, pak cihlu a už už si děd hledí z oka do díry s něčím, co mohlo být jenom komínem.

Všechno vypadalo rázem světleji a růžověji. Zejména kvůli omítkovému a cihlenému prachu, který se rozléval kam jen oko dohlédlo. „Tah. Musím vyzkoušet tah!“, vzpomněl si děd na blízké konzultanty z hospůdky U Topolů. Zapálená novinová koule vzlétla k nebesům, aby se zpět vrátila vyhořelá a zčernalá. Výborně. Táhne jako ďas. Po tomto radostném objevu začal ovšem hlavou vrtat červík pochybností. Kominík předběžně určil komín vhodný ke karmickému osudu, ale z pohledu shora, dalším identifikačním bodem pak byl otvor na vybírání sazí dole, ale jak přiřadit tuto spojnici díře ve zdi ve třetím nadzemním podlaží? „Ninó!!!“, přerušil již tradičně děd matčino barikádnické snažení. „Co je, tati?“, odvětila máti, odděna do podpultových džín a sněhobílé halenky. „Potřebuju, abys do týhle díry dala ruku. Já du na střechu a hodim do komína cihlu, abysme věděli, že je to správnej komín!“, informoval Rudla svou dceru o nejbližší budoucnosti. Holčičky, jak známo, pracují s budoucností o něco lépe, než chlapečkové, a tak Nina po přeslici jistě vzdáleně spřízněna s Libuší zavěštila: „No to si se zbláznil, já tam dám ruku, a ta cihla mi ji přerazí. Maximálně se můžu dívat, jestli ta cihla proletí.“ Návrh řešení byl uznán přijatelným a matka se jala hypnotizovat nový stavební otvor , zatímco děd stoupal k nebesům, by cihle způsobil volný pád o výšce dobře 18 metrů.

Nevím, jakého přírodního vzdělání je vážený čtenář, ale vezmeme-li výšku patra 3 metry, přičteme čepici krovu a přesah komína nad střechou dalších zhruba 5 metrů, řítila se cihla ve výšce díry už patnáctý metr nezadržitelně puzena gravitací. Kdybychom tedy zanedbali ztráty způsobené občasným škrtnutím o komín a nepatrný odpor sazí, dostaneme přibližnou rychlost cihly asi tak 60 kilometrů za hodinu. Z blízka si to můžete představit asi tak, jako by někdo vzal velký papírový sáček, naplnil ho sazemi a ve vzdálenosti asi tak půl metru vám ho bouchul do obličeje.

Koupelna rázem připomínala spíš černou kuchyň a matka byla začerněna k nepoznání. To prosím vůbec neberte jako metaforu, když totiž děd napjatě ale vítězoslavně zazvonil u dveří a matka mu otevřela, prohlásil: „Vy jste přišel? To jste nemusel, já už jsem ten komín našel sám.“ Odpověď mé matky: „Otče, to sem já.“, byla na dlouhou dobu poslední komunikací Niny ke svému otci. Zlost ji přešla zhruba v době, kdy její nově získané šediny zase získaly bývalou blonďatost a vysoce ceněné džíny přestaly evokovat montérky horníka, tedy suma sumárum asi za tři týdny.

Už jsen pro úplnost: Halenka šedou barvu odmítla opustit až do konce svých dnů a koupelna byla oškrábána, třikrát umyta mýdlem, pětkrát přemalována na stále světleší odstín šedi, až nakonec zvítězil latex. Pro jistotu modrý.