Z rodinné šperkovnice: Stavíme sloupek

19
06
2012
Leave your thoughts

Jako vždy, když byl před dědu postaven technický problém, zahořely mu oči budovatelským plamenem a jak se vymýšlet. Padala varianta za variantou. Ovšem k jeho velkému zármutku zejména pod stůl. Děd se nezavděčil ani variantou přiříznutí dveří a doděláním police jako levého futra, ani závěsem místo dveří a doděláním police, ani jinými podobně podnětnými nápady. Babička tedy nezpochybňovala potřebu dodělání police, ale o řešení vstupu měla svou vlastní představu. “Myslim, že by to chtělo vybořit tydle futra, tuhle vlevo postavit sloupek a nové futra z dveřma!”, padl účet bez vrchního nekompromisně.

Možná už jste při čtení jiných mých výtvorů o mém dědečkovi pochopili, že to byl zručný a fortelný muž. Docela schopně zvládal zámečničinu, truhlařinu i tesařinu a z jeho eletrických instalací nikdy nic nevyhořelo ani nikoho nezabilo i přes to, že si ukutil šatnu ze starých dřevěných skříní, kterou sám elektrifikací změnil na předobraz Temelína, aby se babička v zrcadle řádně viděla. V jediném řemesle ale plaval asi jako zednická tříska. Jak nejspíš tušíte, bylo to právě v zedničině.

Znaje babičku ovšem věděl, že veškerý odpor je zbytečný a když se vzdá, nic se mu nestane. Babička chtěla hezké menší dveře, u kterých se návštěvy nebudou obdivovat nevídané dědově tvořivosti a zručnosti s pilou! Povzdychl si, sehnal cihly, písek i vápno, pomodlil se, aby voda netekla a on mohl zmizet do hospody, a když mu poslední naděje pohasla, jal se zedničit.
Bourání šlo snadno. Vysadit dveře byla přímo hračka a dřevěná futra bylo něco, čemu Ruda rozumněl. I umíchat maltu mu chlapi v hospodě poradili a pro jistotu ji udělal o něco mastnější, aby to pořádně drželo. Stavba soukromé pyramidy hodné dědovy velikosti mohla začít.

“Ninóóó! Pojď sem!”, ozvalo se po chvíli z oblasti delty Nilu. To děd volal ku pomoci mou maminku, která se v tu chvíli neprozřetelně nacházela doma, aby dělala, jako všechny děti, něco zhola zbytečného a času nehodného, jako je příprava na zkoušku z anatomie.
“Tak sakra kde jsi?!”, zvýšil děd hladinu zdvořilosti jsa zjevně v úzkých.
“Co potřebuješ?”, vynořila se má rodná matka z pokoje.
“Musíš mi to tu podržet, kácí se mi to!”, změnil novodobý faraón tok matčina dne.

Následovalo několik dalších řad cihel a úměrně tomu stoupla i kácivost.

“Drž to pořádně, než ti jednu vrazim!”, dostalo se máti ponížené prosby.
“Ale je to těžký, tati, já to dlouho neudržim.”, oponovala drze maminka. A když už padla zmínka o čase, vybavil se jí i její studijní plán, který se náhle jevil v příkrém rozporu s realitou. “Jak dlouho to vlastně mám držet?”, následovala logická otázka.
“No, než to zavadne.”
“A to je kdy?”
“No, dvacetčtyři hodin.”

Odpověď se hluše odrazila od zdí koupelny a zvonivě zarezonovala ve vaně.

“Tak na to nemám kdy, já se musim učit, za tři dny mám zkoušku.”, doprovodila kácivý zvuk drzá dcera a protože souběžně přestala podpírat dědův životní stavitelský výkon, ten se byvše lákán svůdnou gravitací vydal vstříc doposud opomíjené straně budoucích dveří.

Už to vezmu z krátka. Když se babička vrátila z práce, našla kuchyň, záchod, koupelnu a rodinu v pokročilém stádiu rozkladu. Dcera se zarputile učila v pokoji, který odmítala opustit jdouce nejvýše na záchod k sousedům. Děd trucoval v hospodě s bývalými zednickými konzultanty a zbytek sloupku zlomyslně směroval z levého spodního rohu zhruba do půli pravých futer. Situaci i rodinu nakonec zachránil během asi hodiny babiččin kamarád Antonín, kterému se babička v slzách dovolala. Dodnes si ale myslím, že opravdovým zachráncem babiččina manželství nakonec přeci jen byl právě děda svým truc-pobytem v hospodě. Nevím totiž, jak by reagoval na Tondovu hlášku: “A tohle kosmý břevno dělal Rudla celej den?”

Lidem se zkrátka nezavděčíte. A čím vám jsou blíž, tím víc.