Z rodinné šperkovnice: Brouček s lucerničkou

23
05
2012
Leave your thoughts

Asi jste to taky někde viděli: Replika Karafiátova broučka v nezapomenutelném ztvárnění pana Trnky i se slušivou lucerničkou jako dětská lampička na stolek vaší ratolesti. Perfektně vypočtená přesně na ten efekt, kterému podlehla moje tetička ve věku, kdy se mysl ještě neumí bránit prvoplánovému marketingu. Byly jí tři roky a měla prostě jasno.

K její obrovské smůle ovšem měla jasno i moje babička. Když máte další dvě pubertální ratolesti, jde prostě většina rodinného rozpočtu do jídla a i tak je týden před výplatou dost dlouhá doba na nošení větru v peněžence. Tenkrát opouštěli hračkářství s pláčem, že by se i Herodes ustrnul. Nářek vydržel dokonce až domů, takže měl příležitost obměkčit i mého dědečka. Po hodině motorových zkoušek tryskových letadel, pardon usedavého pláče tetičky, rezolutně prohlásil, že brouček k narozeninám bude. Překvapený pohled a nádech babičky zarazil už v počátku rozhodnutým pohledem, který si plameností s tím tryskovým motorem nezadal.

Večer, po spokojeném tetině usnutí, pak i vysvětlil, že si je vědom stavu rodinné kasy, ale “že toho blbýho brouka přeci dokáže udělat”. To babičku dorazilo natolik, že dokonce zapůjčila svůj šicí stroj a pokusy na hadřících mohly začít.

Nebyl to vlastně až tak špatný nápad. Děda místo schůzí KSČ obsedl domácí židli u stroje a kleje jako dragoun zkoušel vymyslet střih na Broučka, kterého si předtím důkladně prohlédl, zapaluje u toho jednu cigaretu od druhé. Nejprve vyrobil podstavec, to “aby se to nekácelo, dyž do toho drcne, ne?”, a ten začal celkem zručně obšívat. Babička přidávala rozumy, kdykoliv to děda psychicky unesl a jak se blížil termín narozenin, šla i práce docela od jehly.

Tedy, přesná kopie samozřejmě vzniknout nemohla a ani nevznikla. Hnidopich by možná vyčítal rozměrové disproporce a ani vzorník látek nebyl přesně ono, ale suma sumárum, brouček s krovkami to byl. “Zítra to zapojim.”, zabručel děda nad asi metrovou skulpturou spokojeně. Babiččinu námitku, že ještě neudělal tu lucernu, takže není do čeho zapojovat, děda rázně smetl ze stolu s tím, že už ví, jak na to.

Nejspíš asi tušíte, že povedená oslava narozenin mívá trochu jiný průběh. Máte pravdu. Děda zalezl do sklepa a dlouho se tam v něčem vrtal. Babička mezitím pekla dort a nic netušící tetička si hrála s bráškou a ségrou. Když mělo dojít na lámání chleba, tedy předání daru, vynořil se děd ze sklepa a s výrazem ministra oznamujícího zvýšení důchodů vzal tetu za ruku. “Pojď se mnou, Táničko, něco ti ukážu.”, zazněl dědův pohnutý baryton. Teta ho důvěřivě následovala do ztemnělého sklepa, kde děda slavnostně rozsvítil své dílo.

Byla by to určitě krásná oslava. Tetička by nadšením vykřikla a už se od Broučka nikdy neoddělila. Zcela jistě by jediným problémem doma zrobeného daru byla neschopnost vláčet o hlavu větší sochu Broučka s tetičkou denně do školky. To všechno by určitě bývalo nastalo, kdyby děda nedostatek lucerničky se žárovičkou nevyřešil s úžasnou tvořivostí tím, že žárovky nainstaloval dvě o výkonu 25 W, ale v místě očí. Tetička dostala z náhlého zjevení strašidla hysterický záchvat intenzity výbuchu Etny, který nebylo lze utišit až do hluboké noci.

Brouček tehdy sklep vůbec neopustil a mám za to, že ho babička vyhodila až po dědově smrti. Moc mě to mrzí. Tak fantastická rekvizita na stezky odvahy a vyjde v niveč. Jo a jen pro úplnost, tetička nekoktá.