Třináctá komnata

02
05
2012
Leave your thoughts

Pohádky nás programují, že otevření takové komnaty přináší vždycky badateli nesmírnou hodnotu. Také ale sdělují, že jejich prozkoumání stojí spoustu sil a na konci toho výzkumu už hrdina není co býval. Jelikož nevím, co jsem býval, nevím ani o co přijdu. Jen doufám, že tahle ztráta panictví v paláci mé duše bude skutečně přínosem. A možná jsem bláhový jako Hloupý Honza.

Pokud se ale opravdu mám něco dozvědět o konci své cesty, musím se podívat na její začátek. Na příběh mého tatínka. Moje prarodiče z jeho strany znám jenom z vyprávění. Zatímco dědeček se úspěšně pomalu kvůli astmatu produsil až ke svému konci, babička byla prý cokoliv, jen ne laskavá. Vlastně nechápu, jak se tátovi podařilo přežít. Teror, kterým ho jeho maminka obdařila by dokázal zlomit myslím kdekoho a vůbec netuším, co by ze mě vyrostlo, kdybych byl za každou věc, která neodpovídala babiččině představám zavírán do sklepa. Sám. Po tmě. A když byl táta mimo tuhle temnou kobku, dozvídal se jen, jaký je ošklivý chlapeček a jak ho nemá ráda. Pubertu táta prožil s těžkým ekzémem, až se mu spolužáci posmívali a říkali mu Masťa. Naplnil tak program své matky a zodpovědně se stal doslova ošklivým chlapečkem. Celý život prožil v hrůze z žen, která v různých podobách prosakovala ven.

Říká se, že o mrtvých je dobře, a já minulý čas používám zcela záměrně. Nikdo z postav tohoto příběhu už nežije. Tatínek tragicky zemřel v roce 2002, když mu bylo 56 let, a jeho rodiče jsem v podstatě neznal. Tátova smrt přišla tak náhle, že o nějakém loučení vlastně nebylo řeči. Před obřadem v krematoriu jsem nenašel odvahu se na něj podívat. Tu jsem sebral až potom. Naštěstí se mi podařilo ukecat havrany, aby ho vytáhli. Co mě uhodilo do očí jako první byla voskově nažloutlá barva kůže, ale do dneška si pamatuju nejvíc ten výraz. Výraz, který mám spojený s okamžiky šťasného a uvolněného žertování. Chvíle po vyřčené pointě dobrého vtipu, kterou si jen vnitřně vychutnával.

Dlouho jsem nechápal, jaký to vtip mi to vlastně táta vyprávěl. Vlastně až dneska mi došla ta úžasná pointa a nasměrovala mě do oněch zvláštních dveří. To, že táta odešel takhle brzy totiž nebyl projev zbabělosti, jak jsem mu vyčítal. Byl to projev odvahy žít s tím břemenem až do doby, kdy viděl, že s bráchou žijeme své vlastní životy. Každý po svém s kotrmelci, pády i vzestupy. Ǔž jen stačilo, aby nám zamával. Dal nám své poslední požehnání na cestu.

Škoda, že se s tebou už nemůžu rozloučit, tati. Dneska bych to udělal jinak. Tvůj syn.