Řezat se jako koně

11
05
2012
Napište nám komentář

Proč o tom píšu? Koně jsou totiž nám lidem fantastickým zrcadlem. Sociálně zdravý kůň nikdy svévolně neútočí, jeho nastavení je být přirozenou obětí a hlavní zbraní je útěk. Ale aby mohl být obětí a zároveň přežít, má v hlavě výkonný počítač vztahových rovnic. Když pozorujete vícehlavé stádo na pastvě, kterému dospívá mladý hřebeček nebo klisnička, můžete vidět, jak si vykopává nové místo ve stádě. Pokaždé, když v souboji s někým nad sebou uspěje, přejede vlna neklidu celým stádem. Každý z jeho členů velmi rychle přepočítá celou tu složitou síť, aby zjistil, jak to ovlivňuje jeho pozici. A pokud je výsledek remíza, jde vyvolat rozhodující zápas. Ano, tento zápas se odehrává kopyty a zuby a možná vypadá krutě. Snadno také dojde k roztržení kůže nebo i v krajním případě přeražení kosti a následnému a nevyhnutelnému úmrtí poraženého, ale ziskem z této bitvy je jasno všech členů stáda, co dělat v případě ohrožení. Všichni členové tedy zodpovědně pracují k jednomu společnému cíli: Přežití rodu. Nepochybují o jeho důležitosti a v zájmu naplnění tohoto cíle neváhají ani položit život. Když se dnes rozhlížím po lidské společnosti, kde sebe máme tendenci stavět nad ostatní za cenu obětování budoucnosti celého lidského pokolení, připadá mi, že rvát se jako koně jako docela vznešená meta.

Celé mě to napadlo, když jsme našim dvěma koníčkům otevřeli cestu na sousedovic zahradu, aby mu tam dělali živé sekačky. Pastvina byla do té doby členěna na dva úseky oddělené plotem: Zahrada u baráku a loučka nad zahradou s průchodem zavíratelnou bránou. Nově bylo lze také projít z horní loučky jedním polem v plotě ještě k sousedům. Oba koníky jsme vzal, odvedl je na novou travičku a zanechal je osudu.

Nastala zajímavá situace. První den po změně jsem vídal, jak valášek Larda stojí na horní loučce oddělen plotem od klisničky Gity a jemným pořehtáváním, frkáním a koňskou pantomimou láká Gitu k cestě na nové a zelenější pastviny. Gita ho z počátku ignorovala a tak se Larda rozhodl jít se pást sám. To ale Gitu nesmírně znervóznilo. Napjatá stála za plotem a snažila se zahlédnout alespoň známky Lardova pohybu mezi stromy. Ten po chvíli zjistil, že jeho odchod způsobil problém a přiběhl zpátky. Opakovala se pantomima, která Gitu lákala za ním. Jako bych ho slyšel: „Jasně, čekám, tak pojď!“ Gita nervózně poklusávala za plotem a pořád se jí nespojovala cesta na horní loučku s cestou na tu vysněnou pastvu. Larda zase poodběhl směrem k zeleni a napětí rostlo. Jitka se v tenhle okamžik rozhodla, že se do toho vloží a Gitu odvede. Ta se ale od průchodu a Lardy prostě nechtěla ani hnout, takže se mi Jitce podařilo vysvětlit, že si to musí Gita srovnat sama. Musí udělat svou zkušenost a to duševní nepohodlí je jenom motivátorem to řešit.

Celý příběh měl ale pro mě zcela nečekaného hrdinu. Larda se zase vrátil ze sousedova a namísto opakování pantomimy prostě naklusal až k té bráně v zadu. Vztyčeným ocasem vysloveně hlásil: „Tak pojď, tudy to vede!“ Gitunka vyrazila za ním a oba se už s klidným výrazem přesunuli k pastvě.

Můj závěr je, že k naladění na svou samičku není zapotřebí testosteron, tím už Larda jaksi neoplývá. Machismus tedy klíček k úspěchu není. Já si osobně myslím, že tím je jasný respekt k odlišnosti toho druhého bez zpochybňování sám sebe. On nic špatně neudělal. Staral se o své potřeby a to mu geny potvrzují jako dobrý krok. Když ale byla jeho vůdčí samička v nepohodě, tak jen nemávnul kopytem a neřekl si trucovitě: „To je tvůj problém, já už udělal dost.“ S přímočarostí sociálně zdravého koně si uvědomil, že nebude mít klid, dokud Gita nebude mít klid, a začal jednat. Ukázal jí cestu, aniž by jí měl potřebu dokazovat, že je blbá, když neudělala to, co on. Ona je totiž jiná a to on moc dobře ví.

Až zas tedy někdy uslyším, že se někdo někde rval jako koně, budu přemýšlet, jestli si tuhle poctu vůbec zaslouží. Oni to totiž dělají pro všechny koně.