Danova cesta na Mácháč

24
05
2012
Leave your thoughts

Já v tý době ved’ svou křižáckou výpravu šestnáctiletýho puberťáka proti celýmu světu a Dan byl mym štítem i kopím na vandrech po Čechách. Zcestovali jsme toho hodně a fakt je, že s nim se mi na vandrech spalo bezpečně jako nikdy před tim ani po tom. S nim sem věděl, že by ke mně nepustil živou duši. No dobře, v některejch speciálních dlouhovlasejch případech s prsama by to vadilo, ale to se dalo řešit, ne?

Měli jsme už takovej rituálek ohledně víkendovejch vandrů. Vstali jsme v sobotu brzo, Dan dostal vařený maso s rejží, já si dal snídani a pak už sem vydržel celej vandr s jednim kilovym vita-chlebem a špekem. Dan pak dostal až neděli večer a občas, když měl kliku, tak někde z Jednoty kostku tvarohu. Nebo tři.

Tahleta cesta neměla bejt ničim výjmečná. Snad jen, že sem se těšil, páč se jelo s Čochtanem a Šťázou a Prdelkou na Mácháč. Usárna sbalená, pes okošíkovanej, abych se s tim nemusel tahat já, a hurara na Mělnickej vlakáč. Ve Všetatech sme přestoupili do kupátkovýho vagónu, kde už zbytek vejpravy držel místo. Kytaru na klín, Dana usadit pod nohy a začli sme Prdelku vzdělávat v jemnym umění licitovanýho mariáše. Z docela plný uličky občas nakouknul ňákej mastňák, ale Danův tázavej pohled každýho dycky spolehlivě přesvědčil, že bude radši stát.

Někde za Mladou Boulí začal Dan tak trochu pokníkávat a zneklidněl. To už sem znal. Už ho prostě nebavilo ležet a chtěl pohyb. Uklidňoval sem ho mezi štychama a když sem pauzíroval, trochu sem se nim mazlil a ukecával ho, že už tam budem.

“Kořene, hlídej si toho psa!”, najednou houknul Čochtan a ozval se nezaměnitelný zvuk. Pod Danovym košíkem vyrostla hromádka masa a rejže.

V ten moment se něco strašně zajímavýho začalo dít venku. Neřeknu vám, co to bylo, já vo to byl vochuzenej tak, jako vy teď, jelikož sem se musel pustit do likvidace následků po užitečnym zvířeti. Musela to bejt ale fakt bomba a po vobou stranách tratě, páč se najednou čučeli z voken jak najatý úplně všichni. Já si jen vzdychnul a hnal se na záchod. Navzdory socialistický tradici nulovýho vybavení vlakovýho záchodu tam byly papírový ručníky. Sice taková ta rozpadavá imitace šmirglu, ale myslim, že ta podlaha si stěžovat nebude. Utírám a pucuju, lidi vokukujou předhůří Českýho ráje a Dan mě moudře pozoruje a zblízka na mě funí dech, co by složil lva-vůdce smečky. Já jen hledim, abych to stihnul, než přijdou Doksy, když Daneček, s moudrým výrazem, kterej nadšeně schvaloval každej můj pohyb, přihodil další tekutou nálož. Tentokrát ale se zvukem jako když pomalu vypouštíte přiškrcenej balónek a jaksi na druhém konci. Pod Danovým ocasem se najednou objevila hnědá a ještě míň vábná příčina jeho neklidu. Ta skutečná a nenamlouvaná. Představení venku se vrátilo ke svý zajímavosti a já k dílu kosmetika podlahovejch krytin.

Už sem těch zážitků začínal mít dost i podlaha už zase vypadala k světu a tak sem popad’ kytaru, usárnu i psa a odvlek’ ho na konec vlaku. Pár minut před Doksama na mě Dan hodil ten svuj pohled “já vim, že už tam budem” a bágl minul dávkou na rozlučku s vlakem jen o cenťáky. To sem sotva stihnul zlikvidovat a byly tu Doksy. Vyvalíme se z vlaku do davu lufťáků a Dan, nadšenej, že už sme venku rozhodnul, že to konečně dotlačí. Ve mě představa, že pod dozorem brunátnýho ajznboňáka pucuju perón, vzepjala poslední zbytky sebevědomí a jal se táhnout Dana ven z vakzálu. Jak měl čumák pod střechou, věděl, že tady už nesmí, a to zase vzepjalo jeho. S košíkem na hubě fungovalo jeho padesát kilo v nahuštěnym východu jako razící štít na pytlik kuliček. Lidi rozhazoval na stranu a některejm výrazům, co se za náma nesly, sem vážně nerozumněl. Asi tam toho roku bylo hodně cizinců, kerý nám drželi palce.

Dan mě konečně protáhnul budovou na světlo Boží a s poslední vostrou zatáčkou za křídlo dveří mě vo něj slušně smahnul. S výrazem dokonalýho štěstí banánový rybičky vohnul hřbet a vypustil poslední dávku tý pohromy. Lidi, co vycházeli, zatimco já čekal na zbytek bandy, si mě prohlíželi, jako voblíbenýho kabaretního komika a Dan čučel s výrazem: “No co co co, blbečkové, vy ste nikdy nesežrali blbý maso?” Já, rudej až v místech, kde záda ztrácej svý slušný názvy a vypruzenej nade všechny meze vyrazil vstříc Mácháči s pocitem, že hůř snad už bylo.

No, vlastně jo, ten hlad, co mě totiž čekal zbytek vandru, jelikož Dan tak nějak nedokázal dodržet naši potravní dohodu a chtěl žrát už v poledne, byl totiž vo poznání snesitelnější.