Zrcadélko ve školce

16
04
2012
Leave your thoughts

Bylo druhého září a já po dohodě s Jitkou naložil obě holčičky do auta a vyrazil ke školce. Pro Matyldu už běžná situace, kterou zvládala s vážnou tváří a důstojností předškoláka. Amálka ta prostě a jednoduše zářila blahem nad nově získaným kusem vlastního vesmíru k prozkoumání.

Cesta, šatna, dvojitá pusa a dvojité zamávání spojené s protaženým “Ahóóój, taťko!”. Matylda zmizela někde v útrobách školky a Amálka zůstala stát kousek za dveřmi. Nejdřív mě zamrzelo, že s sebou nemám foťák. Taková krásná fotka by to byla! Amálka orámovaná dveřmi jen stála a rozhlížela se. Napůl sebejistá a napů nervózní koukala, do čeho se pustit, s kým zahájit den. A v tom mě to dostalo a dostává i teď, když o tom jenom píšu. Ten pohled na dokonalou alegorii vykročení mojí malé dcerušky do nové éry. V tom záběru se mi najednou zrcadlil nejspíš nejdůležitější úkol rodiče: Vyrovnat se s tím, že nás děti potřebují čím dál míň a dát jim možnost ten nový prostor najít pro sebe. Celým tělem jako by mi říkala: “Táto, já už tě tolik nepotřebuju. Už nejsi nejzajímavější. Už jsou jiný věci, víš?”

Sedím u počítače a snažím se tím projít znovu a znovu. Je to myslím věc, kterou rodič nepřetrénuje. Nicméně si o to víc uvědomuju, jak jsem rád, že jsem před lety odešel z práce a začal dělat z domova. Jednou z posledních kapek byl totiž zážitek mého kolegy, že v sobotu ráno vyšel z ložnice a jeho malá dcerka se ho lekla. Za ten týden, kdy odcházel když ještě spala a přicházel když už spala, na něj zapomněla. Byl pro ni najednou cizí pán. A já teď vidím další kus nesmírné ceny, kterou jsem u první dcerky platil za luxusní podmínky v zaměstnání. Podmínky, které jsem odplácel pozicí hostujícího otce na pár dní v týdnu, postem nehrajícího kapitána. Ta rodinná týmová hra mi přijde zase o notný kus zajímavější. Není jednoduchá, ale stojí za to!