Pozorováním obou holčiček jsem si začal budovat jakési psychické svaly. Říkám rovnou, že nejsem úplně šťastný z chování Maty k Amálce, které bych neváhal označit za drobnou a neutuchající šikanu s miriádou různých projevů. Tolerovat to se mi daří jen zčásti a občas zasáhnu já, občas Jitka. Nejčastěji ovšem zasáhne k mému potěšení a i překvapení právě Amálka. Je sice o více než dva roky mladší a její psychické svaly tolerancí zrovna nepřekypují, o to víc však umí buď hlasitě plakat a nebo ignorovat to, co jí nevyhovuje. Navíc je podpořena několika mými radami, že v případě nejhoršího se nemusí rozčilovat, ale stačí si dělat věci po svém, sestra nesestra. Velmi často tak zjistím, že Aminka Matyldu docela klidně vyřve a následně si dělá dál jak jí libo, hrubě nedbajíc domnělé nadřazenosti své starší rodné sestry. Tak se pak úspěšně zabetonovává v zámku své frustrace a přesvědčení, že je ta mladší nemožná.

Nedávno u kamarádky Matylda objevila nový báječný nástroj: Manipulaci. Kamarádky dcerka zcela zjevně s talentem šachového velmistra operuje vlastní maminkou do míry, která Matyldu nadchla. Hned při návratu domů, který Matyldě po chuti zrovna dvakrát nebyl, tedy začala testovat výsledky na Jitce. Jenže Havel není Šavel a Jitka není naše kamarádka. Drtivý argument naší blonďaté Hermiony: „Jestli mi neslíbíš, že sem zase pojedeme, tak si nenapíšu úkoly, i když se to nebude paní učitelce líbit.“, Jitku upřímně pobavil a Maty se dočkala odpovědi, že úkoly jsou její studium a že Jitka její rozhodnutí respektuje. Na mě to funguje ještě hůř byvše trénován svou maminkou od útlého dětství. Matylda tak nejen že nedosahuje oněch báječných výsledků, ještě navíc končí s pomyslným nabitým imaginárním čumáčkem svého vzdoru, kdy si musí říkat o jídlo, jelikož večeři stihla změškat s úmyslem nás vytrestat. Úmysl totiž nevyšel a hlad také nezmizel sám od sebe.

Vždycky, když teď čtu o nějaké báječné akci někoho proti něčemu, vybaví se mi tohle chování jako Pavlovovi žárovka, když viděl psa. Toleranci si mnozí vykládají jako slabost, jiní jako nutnost ustupovat. Já ji ale vidím jinak. Stejně, jako třeba úspěšní koňáci definují bezpečný přístup ke koni, jako laskavou neústupnost. Matylda je bez ohledu na její názor malá holčička neshopná se postarat sama o sebe v plné míře. Je do určité míry závislá na mě a Jitce a tak také do určité míry musí respektovat naše neústupné hranice. Je jenom na naší laskavosti, jak moc na ně narazí a i když se jí nelíbí, může se o ně opřít. Není totiž ve stavu, kdy by si mohla zodpovědně říct, když tohle chci, tohle musím. Její dětský mozek není ještě schopen tohle spojení dělat, jelikož nemá dost zkušeností, aby dala dohromady to musím tak, aby fungovalo. Když se ovšem stejného chování dopouští dospělí lidé, vždycky musí tak nějak skupinově zhloupnout, nechat se z blbnout ve jménu něčeho a začít se chovat stejně nedospěle. Nedospěle přesně v tom, že sice křičí, co (ne)chtějí, ale už neříkají tu část „musím“. Nanejvýš křičí „Musíte…!“.

Až se tedy někdy zase setkáte s nějakým tím mnohohlavým dítětem, přeju vám rance tolerance a kamión laskavé neústupnosti. Ta jim totiž umožní odlišit, zrno skutečně chtěnéno, od plev cizí manipulace. A za tím prvním pak dokážou dospěle jít. Vlastně dokážeme, právě jsem si totiž udělal malou inventuru svých dětských křiků. Asi si půjdu koupit roubík v naději, že než ho vyndám, dospěju.