Překvapivé kořeny expresa

16
04
2012
Leave your thoughts

Nastal tedy čas na podrobný výzkum. Otázka byla zdánlivě prostá: Jak je možné, že se tato jazyková deviace usídlila právě zde v české kotlině? Proč země, která dala světu takové velikány jazyka, jako byli Palacký, Čapek, Havel a Kristýna Kočí, trvá na tak nelogicky změněných názvech? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, projeli jsme nejeden historický archív. Ve všech třech nás přivítali se zjevnou směsicí nedůvěry a skepse. Jak jsme se ale doslova nořili do prachu dějin, vždyť v mnoha případech šlo o více jak sto let staré tiskoviny nevalné kvality papíru již v době tisku symbolizujíce tak úpadek Rakouska-Uherska před první světovou válkou, narazili jsme na článek zcela měnící pohled na novodobou historii kávy.

V archivu Patentového úřadu hlavního města Prahy jsme na polici MCXII/12a ve složce 1244 na straně 43 našli přihlášku ze dne 23.10.1887 k doposud neznámé technologii vařící cituji: “nápoje kávového, chuti nevídané v šálku náprstku zvící, kterýžto tlaku nebývalého užívá, by mlsoty uživatele uspokojiti ráčil”. Autorem této přihlášky nebyl nikdo jiný, než Jára Cimrman.

Ano, v době, kdy se Italům o prvním alespoň trochu espresso připomínajícím nápoji ani nezdálo, náš Jára Cimrman ho již chystal. Horečně jsme se pustili do obsáhlého fasciklu, abychom se o této kávové revoluci dozvěděli více. Před našimi zraky se tak otevřel proces hledání, který Velký Jára popsal v přihlášce, aby se vizionářsky pokusil zamezit tomu, co v budoucnosti nastalo. Byť se mu nepodařilo zabránit krádeži svého nápadu, zaznamenal pro nás alespoň celou cestu ke svému objevu.

Jako ve všech svých nesčetných pokusech v jiných oborech i k přípravě kávy se Jára postavil s nevšední tvořivostí zcela odpovídající jeho houževnatému naturelu. Od svého přítele, pražského kavárníka Beneše z kavárny U tří pštrosů na Kampě, brzy získal 13 tun čerstvě pražené kávy a u vonícího šálku turka začal přemýšlet. Pečlivým studiem vlastností pražené kávy začal, stejně jako Luigi Bezzera v roce 1901 a Desiderio Pavoni v roce 1906, řešit, jak ze zrnka dostat nápoj co nejvyšší koncentrace a tedy co nejmenší objem výstupního nápoje. Zatímco se ale Italové později zaměřili na chuť, Cimrman chtěl získat především barvu. A zde právě můžeme spatřit v celé nahotě přímočarost Cimrmanova génia. Zatímco jeho následovníci bláhově vařili vodu v hermetických kotlích riskujíce nebezpečná opaření a výbuchy, aby pak mletou kávovinou proháněli vodu nevalné kvality, Cimrman šel přímo na věc. Inspiraci čerpal současně od známého výrobce mešních vín, pátera Cibulky z Roudnice nad Labem a kpt. Aloise Kadeřavého z košířské četnické stanice. Jeho úvaha byla prostá: Je-li možné zmáčknout víno nebo delikventa natolik, aby přiznali barvu, je možné za použití dostatečného tlaku dosáhnout stejného efektu i u kávového zrna. Cimrman tedy začal s konstrukcí svého prvního kafepresu jménem Tonda. Odtud se tedy traduje název preso. S čím ovšem Cimrman nepočítal, je nízký obsah vody, který v zrnku zbude po upražení. Ať Cimrman tlačil Tondou kávu jak chtěl, z díry neteklo zhola nic. Járovi tedy nezbylo, než si vyhrnout rukávy a Tondův výkon posílit. Za pomoci svého kamaráda Jaroslava Nademlejnského, strojvůdce C&K dráhy, získal lehce opotřebenou expresní lokomotivu a 50 metrů kolejí včetně pražců. Během pouhých dvou dní a nocí pak Cimrman sestavil celou dráhu proti žulové skalní stěně svého vytěženého lomu a lokomotivu posadil na koleje. Tonda 2 byl v podstatě na světě. Do předních nárazníků lokomotivy pak už jen stačilo vyříznout násypný otvor v horní a stáčecí otvor v dolní části a pořádně zatopit pod kotlem.

Všimněte si, že více než 50 let před sebestředným poplácáváním Italů za objev dnes známého espressovače Giovanni Achille Gaggiem a 14 let před jakýmkoliv jiným Italem, Cimrman již používal všechny známé principy k témuž výsledku. Spojil vodní páru, tlak a kávu k získání výtečného nápoje a to prosím výhradně expresní metodou. Dokonce při naplnění jednoho nebo dvou nárazníků bylo možné volit, zda budou vyrobeny nápoje dva či jeden. Myslím, že drobné nevýhody Cimrmanova postupu můžeme klidně přehlédnout. Tak emotivní národ, jako jsou Italové, zajisté odmítnou přiznat prvenství malému středoevropskému národu jen proto, že jim dvacetitunové zařízení se spotřebou 80 metrických centů uhlí na dvě kávy z 15 kilogramů zrnek za 3 hodiny přijde cituji: “Neadekvátně náročné, drahé a hořké.” Vždyť v čem se to liší kupříkladu od cibetkové kávy?

Ač to Italové bezpochyby nikdy neuznají, aby se nepřipravili o licenční poplaky za údajně svůj patent, my víme. A víme, že nadále budeme pít výhradně expresní kávu s hrdým pocitem, že to byl právě náš Jára, kdo nám to umožnil.