Jal jsem se tedy na základě tohoto sdělení, které jsem tehdy přijal jako báječný životní milník, těšit, až i já budu součástí tohoto skvělého klubu. Ano, hádáte správně. Už se mi to skutečně blíží. A rovnou říkám, že mám letos výrazně nejednoduchý rok. Tehdy bylo součástí sdělení také to, že do té doby jste jenom mladí a perspektivní a na základě tohoto přístupu vás každý testuje. Zároveň má nejstarší dcera dosáhla věku, kdy zjišťuje, že o její názor zas až takový zájem není, stala se totiž školačkou. Je plná nadšení, svědomitě si plní úkoly a je patřičně (čti strašně) zoufalá, když na něco zapomene a nebo se něco nepovede. Když si konečně uvědomí, že konec je v nedohlednu, přichází zákonitá deziluze. Jedna maminka vyprávěla mojí ženě, že se ptala své dcerky ve stejném období, co škola? Odpověď byla až lakonická: „Maminko, z toho kroužku mě prosimtě odhlaš.“ Zdá se tedy, že jsem zatím členem jiného klubu. Je podle mého pevně omezen obdobím, kdy začneme poučovat své rodiče a ukončen doufám kolem čtyřicátého roku. Nejsem ovšem až tak pevně přesvědčen, že je to právě věk, co určuje naše členství. V létě jsem totiž narazil na zajímavý vzorec vlastního chování: Snažím se žít život tak, jako by odněkud měla přilétnout známka. Hloupost, říkáte? No, když jsem si to uvědomil, taky mi to tak přišlo, ale co jiného učíme naše děti? Umíš? Za jedna! Neumíš? Nedostatečné, žáku Fíku! A pak něco mezi tím. Pak vylezeme ze školy a pozici učitelů převezme šéf, starší kolega a nebo dnes módní mentor. A nám už to po letech přijde tak normální, že to přijmeme a klub běží dál. Zvyk je přeci železná košile. Jenže i železo má své slabiny. Rezaví a slábne a tak jak stárneme, může se stát, že nám to navyklé brnění pukne a my se rozhlédneme tak trochu jinýma očima. Myslím, že tady někde má část svých kořenů krize středního věku. Na jednu stranu nám spadly okovy přízraku trestajícího učitele, ale na druhou stranu se náhle učíme, jak pracovat s nově nabytou svobodou. Když to zvládneme tak přijmeme, že s každou svobodou přijde stejný díl zodpovědnosti. Když to nezvládneme, získáme namísto svobody pocit prázdnoty, který pak vyplňujeme milenkami, pijatykami a kdoví čím ještě přesně podle osobního vkusu. Nevím, kde jsem přesně teď, ani kde skončím. Na životě mi přijde zajímavý právě ten život. Život, který se skládá s miriády krůčků z nichž o žádném nemůžeme s určitostí říct, co způsobí a kam vede. Maximálně si můžeme říkat, že zatím to všechno fungovalo takhle, tak snad i teď, ne? Možná.

Jak už jsem řekl, nemám zrovna jednoduchý rok, ale jedné věci pořád věřím: Až se mi podaří přestat hledat známku za to, co jsem udělal, ale budu dělat věci, protože mi dávají hlubší smysl, bud e mi líp. A teď mě prosím omluvte, jdu hledat odhlášku z jednoho klubu.