Chvála barevnosti světa

16
04
2012
Leave your thoughts

Takhle nějak obyčejně prožívám čtvrtek dopoledne poté, co jsme otevřeli kavárnu.

Neberu si to osobně, koneckonců místo pana kavárníka jsem si vybral dobrovolně a sám, a tak žehrat na to, že je v kavárně kromě úsměvu zdarma dobré nabídnou i něco konzumovatelnějšího je docela přirozená věc. Nadávat si tedy za to, že je potřeba nakupovat, je věc neprozřetelná až hloupá.

Podivuhodné věci mě začaly potkávat až na cestě domů. Stavil jsem se totiž ještě nabrat něco potravy pro čtyřkolého mazlíka a to je činnost, kterou mám ještě raději, než jízdu po pohyblivých schodech na stanici Malostranská. Trvá totiž déle.

Teď mě možná máte za cvoka a protimluvku. Vždyť si sám stěžuji na horko a kdovíco a najednou tohle. Jenže to horko, zápach nafty a další rozměry nevalné hodnoty jsou bohatě vyváženy čímsi jiným. Je to taková moje duševní myčka. Nemám totiž na práci nic jiného, než postávat, čekat až se natočí těch padesát nebo kolik litrů a zevlovat okolo.

Zevluji si, zevluji a najednou, přímo za mnou kde se vzal, tu se vzal starý VolksWagen. Nemyslím VW Golf nebo dokonce jeho “dvojkovou” řadu, ale klasickou dodávku a dokonce s něčím, co se v mé hlavě neodmyslitelně pojí s květinovými filmy z šedesátých let: Jestli hádáte nástavbu, hádáte správně. Řidič nikde a tak si auto prohlížím poměrně zevrubně. Je důsledně drženo daleko od vrakového nebe, podle matného laku nejspíš láskyplným štětcem a tak jsou drobné flíčky koroze jen pro dotvoření atmoséry a na očekávaných místech. Bílá hezky kontrastuje s červenými výdechy v zadních sloupcích a na zpětném zrcátku visí nádherné taštičky, přívěsky a amulety. Celkem tak pět nebo šest. V duchu se usmívám a v hlavě se mi rozeznívají tóny z muzikálu Hair. A v tom přichází On. Zatím ho vidím jen zezadu, jak je otočen ke svému mobilnímu krasavci, ale vzhled ladí do posledního detailu. Klouži pohledem od silnice vzhůru. Kristusky, tříčtvrteční kalhoty ze zeleného režného plátna, na které navazuje cihlově červená plandající hazuka s neméně plandajícími rukávy. Rozčepýřené vlasy a kostnatá postava. Můj vnitřní úsměv se pomalu prodírá na tvář. Pilot tohoto náboje lásky se pomalu otáčí v rozmarném tanci léta a tak vidím, že pod vlasy doplňuje celkový dojem hubený protáhlý obličej s nezbytnými vousy alá loutkoví loupežníci. Neukázněné hnízdo vlasů na hlavě rázem vypadá učesaně proti dvěma pramenům vousisek bez ladu skladu trčícími světu vstříc. Naše pohledy se na okamžik střetly a jeho modré oči pokračují víceméně bez zájmu dále na své cestě po okolí. Já na rozdíl od něj se usmívám. Usmívám se na něj. Za to, že je tak konzistentní s tím, čemu věří. Ne, abych se mu zavděčil, ale proto, že mě potěšil svou prostou přítomností.

Cvak, tankovací pistole ukončila moji duševní hygienu a jedu domů.

Po cestě mě předjíždí malá motorkářská kolona, tak čtyři, pět strojů. Kožené bundy, rukavice, pořádné boty a samozřejmě přilby. První mě předjela mašina s řidičem a spolujezdkyní. Jeli jsme v koloně, takže rychlost míjení je mizivá, ale ať si jedou. Najednou vidím, jak dívka zvedá pravou ruku a hladí svému příteli přilbu ze strany. Zdůrazňuji hladí a přilbu. Přestože přes tuhle poslední záchrannou bariéru před smrtí v případě nehody nemůže nic cítit. Je přeci konstruovaná, aby člověk necítil ani ránu čmelákem v rychlosti 200 km/h. Usmívám se nad naivitou toho gesta. Naivitou v tom krásném slova smyslu. Ta dívka chtěla jen vyjádřit nějaké náhlé vzedmutí citů, sympatii danou společnou blízkostí v izolaci kolony aut a bez ohledu na to, jestli on to zjistí. Nechtěla se mu zavděčit, jen ho má ráda. Stejně jako se ten květinový pán nechtěl zavděčit mě, a přesto mě potěšil. Na té motorkářské etudě bylo nejkouzelnější, že se přítel té dívky pootočil, jak mu to jen mašina, doprava a kombinéza dovolila a krátce spolu komunikovali. Možná měli vysílačky, ale to nic nemění na faktu, že její akci vycítil hlava nehlava.

Cestou domů se mi v hlavě přehrával rozhovor s jednou kamarádkou, které jsem se snažil vysvětlit, že představa, že je svět černobílý, je nejen smutná, ale i nebezpečná. Zakazuje totiž celou tu nádhernou barevnou škálu mezi těmito extrémy.

A tak děkuji Bohu, přírodě a tak, že je svět barevný bez ohledu na naše názory. Že se do nej vejde jeden stárnoucí rádobyfilozofující skorokavárník, květinový pán i milenci na motorce. Ba co víc, všichni tu máme místo a nějaký účel. Jen ho vzít za svůj i s banalitou jeho všedních úkonů jako je shánění vanilkové zmrzliny, která v ledové kávě udělá koktejl a ne ledovec.