Dorazila nám do schránky pozvánka. O to milejší, že od naší kamarádky Hanky a navíc na kulatiny. Ty kulatiny, to je vůbec takový zvláštní číslo. Dekáda je v životě nejen lidském spousta času a jak se tak dívám na svoje dekády, vždycky s sebou nesla nějaký ten předěl. Často viditelný až zpětně. První dekádu si moc nevybavuju, ale dvacet, třicet i čtyřicet celkem dost. Nebo aspoň dost na to, abych si vážil každého pozvání na, dle mého, tak významný den.

Proč o tom tak zdlouhavě melu? Protože mám už dost dekád za sebou, abych si začal cenit přesahu jakéhokoliv konání. Tedy cenit… Cenit přesahu tam, kde si myslím, že jde o dobré dílo, a bát se toho, kde se mi ty dlouhodobé výsledky nelíbí.
Tenhle víkend byl o té první kategorii. Pozvánka totiž byla dílem od Hanky a dílem od jejího partnera, který vymyslel věc zcela úžasnou a Hanka ji se svou pečlivostí a jeho dopomocí dotáhla do akce, která dala fleka všemu co jsem doteď v narozeninovém oslavárenství zažil.

Už příjezd sám napovídal, že půjde o akci mimořádně navštívenou. Že bude jaksi mimořádná sama o sobě, bylo také víceméně jasné, ale skutečnost je vždy barevnější. Často o tolik, oč podzim převyšuje malíře, a čerta se stará o to, jaký má tento talent.

Přijeli jsme, popřáli Hance, pozdravili se se známými, ochutnali skvělé jídlo a pak vše vypuklo. Přesunuli jsme se na protilehlou stráň údolíčka, kde stojí Hanky domek a tam už čekaly díry v zemi, kolíky, kompost, hnůj, voda a valník plný života.
„Julinka už je zasazená!“ ozvalo se z davu směrem k rodičům holčičky rozpoznatelné jen podle kulíšku, který koukal z jámy. Radim chvíli vysvětloval, kudy do toho a pak jsme se všichni pustili do sázení.

Chtěl bych skoro napsat, že až budu fakt velkej kluk, taky bych chtěl dostat sad. Ano, sad! Ten totiž jako dar dostala Hanka od nás všech, kteří měli tu čest se podílet na vzniku něčeho, co tu bude, až tu nebudeme. V případě ořešáků tu nebudou ani naše děti a vnoučata. S kořeny v zemi skončilo jedenadvacet ovocnanů v krásné a promyšlené kompozici, ty doplnilo šest ořešáků tvrdého sadu, a já si říkám, že už jsem vlastně dost velkej kluk na to, abych opustil vody přání, a vyrazil na oceán vlastních akcí. A když se tady mohlo každému stromku zazpívat u heligonky, aby dobře rostl, třeba taky vymyslím nějaký ten rituál pro dobrý start.

Jestli vám přijdu moc patetický, je to nejspíš proto, že mě to zasáhlo tak, že chci ten příklad následovat. Ráno jsem se potkal se sousedkou, která taky byla u toho, a i ona vypadala značně postřeleně ideovým amorem. Možná to tedy není jen o mně. Ale i kdyby… I kdyby příklad natáhnul jenom mě, už vím, kde bude náš sad. A slibuju, že vás také pozveme, přátelé, protože dar je požehnáním dárce. A navíc: Dům už mám, dcery časem dovedou i syna a tak je ten strom tak nějak na řadě.