Domácí versus Hosté

18
03
2015
Napište nám komentář

Tak tohle je naše vesnice. Když jsme se sem stěhovali, byli tu za podivíny tehdy víkendoví sousedi – kunsthistorik a profesorka angličtiny. Hlavně proto, že Honza nosil sako a ne montérky. A taky pili víno a ne lahvoně. Nebylo jinak, štafetu jsme zákonitě museli převzít my. Slyším to jako dneska. Otázka s mírnou obavou v plachých očích sousedky: „A proč jste se přistěhovali zrovna sem?“
„Je tu krásně!“ zazní má zamilovaná odpověď jsa ještě v prvním stádiu majitele nemovitosti.
„Tady?“ ozve se lehce zmateně a sousedka se jme rozhlížet od prahu, co že to přehlídla.
To byl červen 2005 a naše pozice v anketě „The best Vysoká weirdo family“ byla neotřesitelná.
Tedy až do března 2006. V dubnu slezl sníh a pod okny projel karavan s novými sousedy. Zaparkovali se na svém pozemku pod lesem, vztyčili týpí, vodu brali z potoka a nejedli maso.
Snažil jsem se srdnatě kontrovat a přestal dojíždět do práce, ale trumfy byli jasně všechny v jejich rukou. Ó, ty lidská vrtkavosti! Jak normálně jsme najednou vypadali my.
Dlouho pak vlny jasně rozdané partie čeřily jen přechody sousedů k veganství a moje odevzdání krásného služebního vozu, aby vyšlo najevo, že nejchudší spoluobčané naší vísky jsme my.
No a pak jednou ruina naproti změnila, k nadšení všech, majitele. Přibyla k nám taková běžná pražská rodinka. Dva dospělí, dokonce odlišného pohlaví, dvě děti, pohoda. Teda až na to, že jeden podniká a druhá je Američanka.
Obávám se, že moje pozice padla v okamžiku prvního frontálního útoku samochodné emoční houfnice se 150mm municí „Ahoj, jak se máš? Já jsem Kristin!“, která zasahovala naše dvacetičlenné davy bez rozlišení věku, pohlaví a barvy pleti (Jitka byla ten rok krásně opálená).
Poté, co noví sousedi dokončili rekonstrukci, uspořádali první Díkůvzdání, a tam padly poslední zbytky opevnění prvenství veganského Jericha. Sedmdesát hostí v bytě byl argument, který váhy veřejného mínění vysadil z pantů.
My už se tou dobou trapně snažili o neviditelnost na třetím místě, těsně pronásledováni již zmíněnými víkendovci a druhým víkendovým párem, kterému se průjezdy vsí na kole nepodařilo zaujmout.
Trošku jsme pravda zabojovali, když jsme otevřeli kavárnu u nás na terase, ale marná sláva, byl to jen ten pověstný pokus o zteč v době, kdy už čelo pelotonu projíždí cílem třetí rychlostní prémie.
Letos se opět míchalo rozložením pole. Už dlouho jsem hleděl s nadějí na ceduli „Na prodej“ na sousedovic statku a doufal, že si vylepším alespoň relativní pozici, když už na čelo ani nedohlédnu, ale všechny naděje skončily v troskách pod mýma nohama.
Přistěhoval se totiž kanec! Nemluvím, vážení, o majiteli té usedlosti, ale o jeho mazlíčkovi. Divočáku vychovaném od selátka v posteli a v bytě, zvícím 120 kil živé váhy.
Vyklidil jsem pomyslnou bednu a budu už jen pozorovatelem zářných hvězd. Ani bytová restaurace, ani plány na zbudování rodového statku, ani kovářská výheň, ani kurzy olejomalby, ani odhození sekačky a kosení kosou, ani cokoliv jiného, co jsme schopni udělat, včetně pozvání 15 lidí z Twitteru na párty s přespáním, nic z toho nemá šanci první ligu Vysoké ohrozit. Jsem prostě béčko. Jen se vždycky strašně bavím, když k nám někoho zvu, a cítím rozpaky zvaného.

V naší vesnici je 28 lidí, když je v dobré kondici. Z toho 2 raw vegani mířící k frutariánství, 2 Matyldy, 25% všech českých domácích chovatelů divokých prasat (osobně známe 50%, viď, Matouši?), 2 učitelky a překladatelky z a do Angličtiny, jednoho kunsthistorika – profesora na UK, jeden česko-americký pár, dva ajťáky pracující z domova a jedna kavárna – restaurace na objednání.
A vy se k nám bojíte přijet na víkend, protože si připadáte divní.