Holčičky jsou bytosti vodomilné a tak nás tuhle či ondymo vytáhnou v místa, kde je odhalování normou a předvádění se cílem. Ne, nemyslím swingers párty, na to jsou ještě malé a tak si zatím vystačí s plaveckým bazénem. Pro ty, co mě dlouho/ještě neviděli, zjevem připomínám zhruba půlroční albínské mládě hrocha obojživelného. Teď po svátcích možná o měsíc starší. Má bitva o samici je tedy víc než čím jiným bitvou s übermaskulinitou magazínů životního stylu, protože hodnota schopného lovce, který vrstvami zásob dokazuje, že není líný se pořádně nažrat, už nějaké to milénium není úplně v kurzu.
V lítém boji mám tak jediného spojence: Výdrž na jeden nádech. Průchod od šaten k vodě ale nejsem schopen absolvovat v rámci jednoho dechového cyklu a tak si musím zkrátka vybírat, na kterou z krásných plavkyň vypustím animální magnetismus své nepřehlédnutelné postavy naplno. To mi ovšem dost komplikuje absence brýlí.
Tyto zázraky snadného lovu mi totiž zaostřují dálky a obzory už zhruba od jednoho metru. Zbytek si můžete snadno představit pohledem do fotoaparátu, který máte zaostřen na makro. Tento druh pohledu však omezuje rozlišovací schopnost natolik, že bezpečně rozeznám stařenky a děti dudlíku odrostlé, zbytek se zhruba od tří metrů vzdálenosti slévá v uniformní ŽENU.

Opouštím tedy pánské sprchy se z potápění naučenými třemi hlubokými nádechy a vtahuji uložené zásoby tak, aby o sebe aspoň nepleskaly. Doufám tak, že kolemjdoucí ženu bych mohl zmást virtuálním vlastnictvím pekáče buchet. Pokud by: A) Měla asi tak 5 dioptrií a B) neměla brýle. Kráčím areálem a opatrně odhaduji, kdy mi kyslíkový dluh přebarví obličej na model „Nasranej Vinetů“. Z barevné mlžné změti veselého interiéru areálu se vynořuje duo potenciálních okouzleníhodných krasavic a tak hrdinně ignoruji mžitky před očima a rovnám už tak vyšponovaný postoj spolu se zvýrazněním pohybu ramen. Na to jsem četl nějakou studii, jak to skvěle zabírá. Mám spíš dojem, že jsem na evolučním žebříčku vyšplhal z profilu položeného písmena D, v živočišné říši zhruba přerostlého chrousta, na maximálně gorilu. Na jiné rody čeledi hominidae si netroufám.

Dech mi dojde těsně za tou odhadem dvanáctkou s čerstvým autogramem puberty ve ztrápeném obličeji, takže zvuk při náhlém přisátí vzduchu do mého značně hipoxického těla tu krásnou třicítku přiměje si rychle v duchu zopakovat kurz první pomoci. Dospěla zjevně k závěru, že jsem právě leknul. Nezbytný výdech, který následoval, jí zase málem odfouknul do bazénu.

„Hroši sou savci, kozo, můžou se utopit a ne leknout!“ oceňuji její empatii, jen co se mineme a zpomaluji, abych nabral dech do rezervy před dalším objektem.

Z potupy mě vysvobozuje mávání manželky a hladina. Jsem-li z většiny ponořen pod hladinou, vypadám lépe. Ne nijak štíhle, ale myslím, že lépe. Rozhlížím se při hladině a mé šance na zabodování se vytrácejí se staženým ocasem někde ve vchodu k bazénové strojovně. „Sbohem! Bylo mi s vámi dobře!“
No, aspoň si užiju tu legraci a na chvíli pouštím věčný boj o ženu ze zřetele. Holčičky se chopili dramaturgie vodního odpoledne a tak střídáme atrakce podle toho, co se jim líbí.

Starší dcera mě vytáhla na tobogán. Za rytmického povrzávání v kolenou stoupám schodištěm k vrcholu. Matylda mě lehce předbíhá a tak ji aspoň popichuji. „Jsi rodinej typ, na to ta mamča-šťabajzna nad tebou určitě zabere!“ říkám si s nadějí. „U těhle typů nějaký do bříško nevadí, to se přece rozumí samo sebou.“ omlouvám si neschopnost stoupat a držet dech aspoň na uzdě.
Jediné, co jsem získal, byl pohrdavý pohled páru zelených očí a několik cenných bodů na stupnici pubertálního idiotmetru své dospívající dcery.

Odcházím si odpočinout do páry. Čistě mužská účast umožňuje svěsit hlavu, břicho i fangli dobyvatele. Naštěstí se blíží konec. Tedy předplaceného termínu, protože maskulinní ambice, ty jsou věčné.