Dospívání do zpívání

04
09
2014
Napište nám komentář

Byvše rovněž dítko čilé a brzce probudilé obával jsem se nicméně bouřlivějšího průběhu (já vím, zdaleka není konec), ale troufám si tvrdit, že budu-li ochoten dále se učit z nastalých situačních minikomedií, nemělo by se to celé zhoršit zásadně. Zaujal jsem totiž velmi vykutálenou strategii: Nekladu odpor.

Svého času, v době mé vlastní puberty pučící na všech stranách, tvářích a čele, jsem byl seznámen s asertivními postupy. Mezi mé (nejen) dnešní favority patří metody Ohraná deska a Otevřené dveře. Pokud něco opravdu potřebuji, vyjednám si souhlas a pak připomínám plnění. Otravuju jako vosa na chlebu s marmeládou tak dlouho, že i nejzhnusenější výraz přestane bavit a riziko, že se znovu objevím ve dveřích s tím nechutně vysmátým obličejem a otázkou: „Tak jak to vypadá?“ že je jednodušší udělat vyžadované. Nejlépe mi ovšem fungují otevřené dveře. Mám na ně dokonce podmíněný reflex, který mi dcera s Pavlovskou důsledností vštípila. Jakmile se jí ve tváři objeví vzdorovitý výraz obyčejně doprovázený lehce vystrčenou bradičkou, souhlasím. Nenařizuji, nebráním jí udělat vlastní zkušenost, jen se prostě optám, zda to opravdu míní udělat a případně přidám svou zkušenost spojenou s rizikem.

Samozřejmě, že to není samospásné, protože puberta je období hledání nepřítele. Je zde nepřekonatelné nutkání najít něco nebo někoho, proti čemu se konečně vymezit, a je klidně možné, že mi v budoucnu dojdou síly na tyto strategie. Nicméně zatím je kolem dost a dost těch, kteří jsou ochotni dělat ono pobřeží, o které se pubertální vlny tak rády rozbíjejí.

Chtěl jsem se tedy s vámi podělit o můj začátek puberty z té druhé strany, než mě vlnky jedné či druhé dcery zvrásní do podoby norských fjordů. Berte to jako mou postpubertální radost z toho, že zatím unikám. A na výsledek se ptejte tak za 20 let. A možná si s sebou vemte i čistý kapesník, abyste mi mohli utřít sliny kanoucí na svěrací kazajku.