Zmrzlání

29
01
2014
Napište nám komentář

Začíná to vnitřním laděním. Ustelu myšlenky, pohladím duši. Je to práce, kterou jsem si vymyslel a dělám ji z čisté radosti. Je tedy úplná hloupost ji dělat naštvaný, smutný a jinak rozladěný.

Následuje příprava základu. Aby se řádně spojilo mléko, cukr a smetana, musí se aspoň deset minut táhnout a šlehat. Smíchám tedy zastudena všechny ingredience a pouštím svého robotického pomocníka.

Za jeho spokojeného hučení začnu chystat to, co tentokrát otiskne svou duši do základu. Tu chystám ovocný rozvar, tu odvažuji čokoládu a kvalitní holandské kakao a nebo krájím Jitčiny sušenky. Nejraději ale mám vanilkovou. Uchystám žloutky a ze skleněné dózy vyndám vanilkové lusky. Už jen odzátkování je slavností vůně. Je tak hustá, že zprvu lehce začpí, ale pak se rozvine a můj mozek začne plout na neuvěřitelné vlně euforie. Na dřevěném prkénku lusky podélně rozříznu na jedné straně a čekám, až se základ spojí. Pak lusk po lusku vyškrábnu do mísy a na závěr přidám lusky samotné. Zapnu šlehání a pomalu přilévám žloutky, aby se mi v horkém základu nesrazily. Stěrkou vyškrábnu z misky poslední kousky žlutavého slepičího pokladu a mám dvacet minut čas.

Zmrzlina se táhne na 85°C, aby se chuťově spojila a pasterovala. Já mezitím chystám stroj. Pustit vodu, dezinfikovat vnitřek, nachystat nádobu na odkap. Je to mechanický rituál. Jakési chystání oltáře před mší.

Robot pípnutím ohlásil, že je hotovo. Vytahuji lusky, doškrábnu je už jen z pocitu, že všechna ta dostupná dobrota jde tam, kam patří, a horká směs se přesouvá do stroje.
Nalito. Zavřeno. Hotovo. Pouštím stroj a vždycky trochu s úlekem mrknu, když směs ohřeje vzduch v bubnu tak rychle, že doslova vybuchne do nálevky až to víkem cukne.

Deset minut bručení stroje nechám jemu samotnému a prudce se chladící budoucí zmrzlině. Obyčejně v tu chvíli jdu vykecat, co právě dělám a také nachystat papíry.

Ozývá se zvonek a přichází odmaskování. Nadzvedám víko nálevky a tím se otevírá asi centimetrová dírka na ochutnání. Nudlička se tlačí ven na připravenou lžíci. Áááách! Ano. Je to ono. Ta nezaměnitelná chuť a úžasná konzistence, kterou á zmrzlina jen a právě teď. A zase je mi líto, že tenhle báječný okamžik si má šanci vychutnat jen opravdu hrstka lidí.

Schváleno, jdeme stáčet. Kyblíčky se jeden po druhém plní tou lahodou. Zavíčkovat a dát do mrazáku, jedoucím už nějakou dobu na režim šokového chlazení, aby se zmrzlina dostala co nejrychleji na skladovací teplotu.

Máme hotovo. Už jen umýt stroj, sbalit fidlátka a další várka radosti může do světa. Slavnost končí předáním koncovému labužníkovi, ale to až zítra.