Skřítek byl její kamarád a byla to i ona. Kdo dokáže najít hranici v dětském světě bez hranic. Maminka jí říkala Kajko.

Jak Kajka rostla, maminka jí k pohádkám začala vyprávět i o Bohu. Skřítek si o tom také vyprávěl. Měli už takovou dohodu. Vše, co Kajka zažila, si probírala se Skřítkem. V bezpečí podlahy pokoje.

Ale nové pohádky o panu jménem Bůh byly jiné. Už se nedaly hrát, jako ty předchozí. Jakoby v jeho příbězích kusy chyběly. Tyhle pohádky nenavazovaly a když se Kajka se Skřítkem ptali maminky, jen slyšeli „Prostě to tak je.“

Taková pohádka se ale nedá hrát a tak si Kajka se Skřítkem zkusili ty chybějící kousky domyslet. To byla krásná hra, plná fantazie. Nová. Lákavá. Šla se pochlubit mamince.

„Špatně, Kajko! Říkala jsem ti, že to tak prostě je. Začneš chodit do Nedělní školy, tam ti to vysvětlí.“ řekla maminka.

Kajka se Skřítkem vyděšeně seděli na podlaze v pokoji. Z koutů trčelo zklamání a ze stínů vytékalo neznámo. Bezpečí se zmenšilo na kobereček uprostřed pokoje a Kajka se Skřítkem se na něm choulili.

V nedělní škole byl pán v černém a říkal další a další příběhy. Vykládal a ptal se. A Kajka se Skřítkem čekali, kdy se budou moct ptát oni. Kajka odpovídala na otázky pána v černém a Skřítek si držel palečky, aby nezapomněl, na co se chtěli zeptat.

Jak Kajka sledovala pána v černém a doma maminku a jak Skřítek držel v hlavě otázky, začali se vzdalovat. Mezery v příbězích naplnily jiné příběhy na téma „Tak to prostě je, Kajko!“, až jednoho dne Skřítek zmizel za hromadou PRAVD. A s ním i otázky.

Kajka se začala těšit, až bude moct ona vykládat ostatním o těch PRAVDÁCH, ale skoro nikdo je poslouchat nechtěl.

Křičela je, ale ostatní si jen ucpali uši.
Plakala a když se ostatní ptali, bylo ještě hůř, protože Kajce připomněli otázky, které nechala Skřítkovi. Stýskalo se jí po něm. Bolela jí jeho ztráta. A tu bolest začala vyčítat i pánovi v černém i mamince.

Nebezpečí bezpečného pokoje získalo maminčinu tvář. A maminka ztratila Kajku.

Kde jsi Skřítku? Kajka tě potřebuje. Má už své malé Kajky a když se nebude ptát, ztratí je stejně, jako její maminka ztratila Kajku. Příběhy a pohádky totiž vždycky navazují a Skřítkovy otázky nám hledají jejich ztracenou osnovu.

A bez osnovy není příběh, maminka ani Kajka. Drží nás totiž ve stavu života.