Držme mozek vzhůru

10
07
2013
Napište nám komentář

Nemám na mysli věkový průměr, statistika absolutního věku obsahovala rovnoměrné rozložení odpovídající naší populaci. Spíš jsem jakoby z dálky slyšel Mládkova Toníčka a Šípovu Hospůdku. Takové to lehce zahnívající bahýnko. Jeden vedle druhé družně seděli v tabákovém dýmu chlapi, kterým „už je všechno fuk“, kteří „maj’ svý jistý“, doma „maminu“ a přesto, že jim je pár přes dvacet, už jen čekají na důchod.

Můj pradědek není častým hostem mého psaní jen tak. Aktivní jak sodík ve vaně pečoval o hospodářství do svých 85 let. Když mu bylo omsdesát jedna, ještě lezl po žebříku na vysokou třešeň, chodil vypomáhat do JZD do kovárny, aby byly radlice řádně překovány, motyky nabroušeny a nýty usazeny. Pak trochu zvolnil, ale jen vypomáhal s domovnictvím své dceři. A pak se jednoho dne přestěhovali a praděda přestal dělat. Do dvou let byl na prkně. Po třech mrtvičkách. A na konci si už vytrhával jehly, aby to měl rychleji za sebou.

Silnější memento jsem v životě zažil jen párkrát, ale asi žádné se mi nevrací po tolika letech a s takovou silou. Od určitého věku je prostě nutné hnát mozek svinským krokem, aby neshnil. Letos jsme se pustil do italštiny. Učím se jsa veden skvělou aplikací Duolingo ve vlaku cestou do práce, na ulici cestou na oběd a polohlasem si špitám, že včela pije vodu, kočka jí ptáka a bavím se tím. Jitku to taky uchvátilo a tak na sebe pokřikujeme, že náš medvěd jí chleba se sýrem a řehtáme se volbě slovních spojení.

Asi působím, jako blázen. „Koukejte, pani, na toho cvoka, jak si mumlá pro sebe a čumí do tý placky!“ No, není to nejspíš prvně a ani naposled, kdy unikám návštěvě psychiatra. Radši budu za blázna, než za mrtvolu. Na zombíky totiž chodím do kina, ne před zrcadlo.