Bonmoty a bonbóny

14
01
2013
Napište nám komentář

Všechna nadčasová díla mají společnou i další věc. Zrála v hlavě umělce jako dobré víno. A nezřídka po prvním zpracování vedla autora závažnost myšlenky k dalšímu pokusu o její zachycení. Díla tedy obsahují velké množství práce, kterou daný autor odvedl. Práce zdánlivě neviditelné, ale přesto nás ovane. Práce, která byla odvedena ještě před tím, než se pero dotklo papíru, olej plátna a oko notového záznamu. Jsem přesvědčený, že hlavním společným prvkem byla autorova nejistota. Právě ono váhání, zda je daná forma, melodie, aranžmá a barevný odstín přesně tím, co mělo být sděleno ho motivovala k cizelování. A ztvárnění ji částečně odstranilo, což motivoval umělce k tomu, aby pokračoval. A když pak shlédl, přečetl, přehrál a nebo jinak nastudoval finální podobu, rozhodl se, zda je to ono a šel hledat dál nový námět, a nebo pokračoval ve ztvárňování na dané téma.

Oproti tomu se staví jiný přístup, který má zdánlivě podobné výsledky. Máme totiž bonmoty. Krátké a na první pohled vtipné glosy na dané téma. Zazní, pobaví a zmizí. V některých případech po nich zůstane záznam, který tu a tam někdo vytáhne, aby podpořil svůj shodný názor, zaštítil se zdánlivou nebo skutečnou autoritou bonmotéra. Jenže já v těch dvou výstupech vidím zásadní rozdíl. Teď zcela záměrně pominu bonmoty, které vznikají, protože se bonmotér komentované oblasti věnuje systematicky a tím pádem ho na základě této zkušenosti i daný bonmot napadl.
V následujícím textu tedy vycházím z předpokladu, že nikdo není schopen se do stejné hloubky věnovat všem oblastem, ale již si vybudoval pověst vtipného bonmotéra. Tato pověst ho svým způsobem zavazuje. Nutí ho se vyjádřit, ale náhle se ocitá na půdě, která mu není až tak známá. Od bonmotéra se tedy očekává nějaké vyjádření, očekávání je o to větší a tedy i naléhavější, čím častěji se v minulosti již vyjádřil a je tedy přímo úměrná jeho společenskému významu nebo, chcete-li, jeho známosti ve společnosti. Mozek se usilovně snaží něco vyplodit a čím je náš mluvčí inteligentnější, tím kratší je prodleva. Je-li navíc zkušeným mluvčím, ovládá navíc několik triků, které tuto prodlevu maskují. Od nasazování řečnické pózy, která dává vyjádření divadelní rámec až po zahájení řeči zaběhlou frází nebo citátem. To totiž mozek poskytne velmi rychle. A následně přidá ještě svou špetku, která vše završí s elegancí příslovečné třešínky na dortu. Všichni se smějí a bonmotér dostál svému společenskému závazku.

Tak co se děje? Co to tu vlastně melu? Jasně se jedná o divadelně-řečnickou zkratku, která nemá ambice nahradit Shakespearea a to ani v součtu, ale má svou váhu. Je tomu ale skutečně tak? Já kolem sebe a vlastně i u sebe vnímám zásadní rozdíl v tom, že prvotně zmíněná motivace byla vnitřní, obsahovala tedy vlastní motivaci, kdežto bonmotér je vnější okolností nucen se vyjádřit (nebo danou věc alespoň tak vnímá, zůstavše tak věren svému pracně budovanému obrazu). Vnitřní sdělení tedy nemusí existovat a zůstane jen vnější tlak a jistota, že je nutné se vyjádřit a že je náš mluvčí k vyjádření kompetentní. Jenže to vše vyústí do osobního útoku. Na tazatele, dotčenou skupinu či trend, zkrátka na vše, co lze zesměšnit. Náš vševěd je přesvědčen, že je jeho názor správný a tak buď velebně souhlasí a nebo tazatele setře. Namísto nejistoty k nám promlouvá neochvějná jistota a výsledek je zdrcujícím způsobem odlišný. Na místo intelektuálního názoru dostaneme jakýsi intelektuálský bonbón. Cukrátko. Pamlsek. A jako se nedá přežít jen ze sladkostí, nedá se ze snůšky osobních útoků vydestilovat Swiftův Gulliver. Čím je mluvčí inteligentnější, tím hůře se rozpoznávají bonmoty a bonbóny, ale jde to.

Jak umění, tak glosa může být kritická a zesměšňovat zobrazovaný jev, je-li směšný. Zdá se mi ale, že to, co nazýváme uměním, je díky popisu jevu a nikoliv osoby nadčasové. Každý, kdo se v dnešní době, která nás možnostmi přímo svádí ke komentování všeho, vždy a všude, zamyslí ještě před tím, než se vyjádří, a probere si sám se sebou, co ho ke komentování vede, pomůže naší informačně přehlcené době. Tomu patří můj dík. Jeho slovo, zaměřené na princip, očištěné od osobních vášní, protože si dané téma sám v sobě musel srovnat a najít v něm sebe, bude bráno vážně. Tím vážněji, čím víc sebe najde a čím větší nejistotu si připustí.

Jakákoliv podobnost se současným děním je čistě záměrná.