Jsem jen muž

23
09
2012
Napište nám komentář

Zdá se Ti to stejné? Mě ne. Zkusím Ti teď vysvětlit, kde vidím ten rozdíl. Ne kvůli tomu, abys to pochopila Ty, ale spíš abych to snad konečně pochopil já.

Chlapa ze mě zkoušel vychovat můj tatínek.
„Chlap vždycky drží slovo!“
„Tak nebul, buď přeci chlap!“
Spoustu takových pouček jsem obdržel v době, kdy jsem je bral jako správné a platné. Tak správné a platné, že jsem je vzal za své.

Den po dni, rok po roce jsem se kalil v ohni tatínkova chlapského žáru, když na mě přišla puberta a já si začal budovat svoje vlastní vztahy. A potkal se se svým strachem.

Já, chlapák nejchlapáčtější, jsem se bál. A od té doby jsem se bát nepřestal.

Bojím se, že mě opustíš. A abych tomu předešel, buduji Tvou závislost na mě. Když na mě totiž budeš závislá, můžu tě přinutit být se mnou.

Protože jsem měl pocit, že mě maminka nemá ráda, nevěřím, že jsem hoden Tvé lásky a protože mě pocit nemilovaného zraňoval, bojím se budovat náš vztah, abych Ti nedal možnost mě ranit.

Zpoza svého opevnění pak vyděšeně vykukuji střílnami zbrocený ledovým potem strachu. Jsem opuštěný, sám a ztracený, protože jsem se obestavěl hradbami, přes které si už ani nevidím na špičku nosu. Vláčím životem neprostupné brnění plné děr a chřestím zbraněmi ironie, sarkasmu a chlapáctví.

Už mě to nebaví, unavuje a bolí, ale jen občas se mi daří se vyloupnout. A když už se to někdy podaří, cítím se najednou nahý.

Chtěl jsem tedy, abys věděla, že si vážím Tvojí podpory a Tvého pochopení, když se před tebou objevím nahý. Nahý muž namísto obrněného chlapa.

Dává mi to sílu vydržet to déle. Pomáhá mi to hledat zbytky valů v místech, kde jsem už složil zbraně.

Umožňuje mi to být Ti jenom mužem. Díky za Tvou podporu.