Chjo. Den ještě nezačal a než jsem se ukecal vstát, mám hodinu zpoždění. Vidím neostře, cítím se vysloveně tupě. Takže kachnu ráno rozhodně nepřipravím, ale večer máme hosty, takže crème brûlée prostě musím udělat. Když se nenaleží aspoň osm hodin, je to jen plýtvání dobrými surovinami.
Začíná kuchyňský shon, ve kterém se snažím souběžně vyklepat spánek z očí, sbalit věci na farmářský trh, udělat ten dezertík, spočítat kasírku, vymyslet, co jsem zapomněl nachystat a sbalit na trh. Kachna se definitivně odsouvá.

Je půl sedmé ráno, nejvyšší čas vyjet. Taktak jsem stihnul sprchu. Jitka se přišourala za mnou a z jejího výrazu a zmačkaného obličeje je jasné, že holčičky jí noc taky nevylepšily. Navíc ještě v noci pekla parmazánové muffiny, abych měl co s sebou. Předávám jí misky se žluťoučkou mňamkou, líbám na tvář a mizím vstříc trhu. Po cestě musím otevřít okno, nebo mi padnou víka z očí až do kanálu a udělám průšvih.

„Vítá Vás město Dobřichovice!“, hlásá cedule a za chvíli už vybaluju. Kávovar, muffiny, palačinkér a celý ten bleší cirkus, co mu tady vesele říkají doplňkový prodej. Sakra! Nemám sáčky na muffiny. Dvakrát sakra!! Ani mléko. Obojí řeším nákupem přímo na trhu a trochu se uklidňuju. Přichází první trhovci na kafíčko, ale ještě nejde proud. Už se trousí první zákazníci, nicméně jsem stále bez proudu. Vedlejším řezníkům tuhnou úsměvy úměrně počtu odcházejících zákazníků. Z druhé strany je pan pekař docela spokojený, jen by si dal to kafe.

Zdá se, že proud už našel cestu až ke stánku. Prima a dík pořadatelce! Zapínám kávovar, palačinkér a pic. Proudu opět něco brání dotéct až ke mě a pracovat. Tuším, že jistič. Předtucha správná, jen to byla kombinace jističe a tepelné pojistky, takže než vychladne, hledá se doplňkové řešení. Za chvilku budu asi taky potřebovat zchladit. Už jsem se smířil s tím, že palačinky dnes nebudou. Aspoň objednaná a zaplacená kafe jsou na místě u konzumentů a zbylo i na mě. Áááách. Vzpruha, 100% biologický benzím mi konečně nastartoval mozek.

Hodinu po začátku trhu se konečně dořešil problém proud. Tak zase pro změnu vybaluju palačinky.

Lidé chodí, dívají se. Zahlédnu i pana Hrušínského a Klímu. Praha je holt blízko. Ve volných chvilkách diskutuju s pekařským kolegou lesk i bídu pekáren, stíhám něco nakoupit domů a povídat si se zákazníky. Tohle řemeslo zvládne fakt jen někdo mého typu, tedy s nezřízeným sociálním obžerstvím. Blíží se dvanáctá a já mám radost, že lidi přišli i přes prognózu slabé návštěvnosti. Asi ji neslyšeli. Nakonec přichází ty dvě anglicky mluvící dámy z rána a chtějí si dát cappuccino. Ale ze sójového mléka. Nedostatek mé vybavenosti suplují svými zásobami a já jsem bohatší o novou zkušenost. Už umím i veganské cappuccino, heč!

Balím a jedu domů. V kavárně vidím sedět Tomáše Hanáka se synem. Mám dnes nějak zacelebritováno. A to jdeme ještě večer na představení Caveman, kde má být i pan Gott. To abych zítra čekal aspoň Deep Purple.

Opět tupě zírám a rovnám si myšlenky. Následuje příjemné vzpomínání s panem Hanákem na mladá veslařská léta. Co na tom, že je o jednu generaci napřed a vyhrával mužská mistrovství, když já se teprve učil chytat pačinu.

Posbíral jsem se, vyložil blešinec a jedu domů. Ještě zbývá ta kachna, odpalované noky a zelí. A to jsem si myslel, že si naklepu kosu. Pitomost!

Doma vítají dcery, žena a další drobotina. Třeba mrtvá drůbež a kamarádka z puberty, která přijela za mojí mámou. Ptactvo rychle vykošťuju, dělám nádivku a dávám pomalu péct. Ještě zelí a noky. Než jsem se k nim přes závoj únavy a vítání s hosty dostal, je skoro pozdě. Divadlo je naštěstí až od devíti. Jen pochybuju, že se udržím na nohou, natož vzhůru.

Nakonec jsem to stihnul. Je po šesté a kačera porcuju před hosty, oni si mezitím nandavají noky i zelí na talíř a všichni svorně slintají, když zase žblaboním. Jak jinak než o jídle.
Je spořádáno, víceméně sklizeno a holčičky jsou v pelechu. Piju asi stosedmdesátou kávu v bláhové naději, že mě udrží naživu. Naštěstí neřídím. Ještě posbírat deky, představení je totiž pod širým nebem.

Radíč, vítačka, líbačka a opona. Co nezvládlo kafe, zvládnul pan Slach na jedničku. Oči mi svítí neuvěřitelným zážitkem ještě o půl dvanácté. Se ženou srovnáváme dnešní představení a pana Duška před lety na Lávce.

Je půlnoc, jdu spát. Tentokrát snad celou noc v kuse. Mistr Gott nepřišel, snad si to teda zítra rozmyslí i kluci z Deep Purple.

(Původně psáno pro časopis Respekt)