Město se sprchovalo a málo dbalo na to, co tomu řeknou jeho obyvatelé. Dlouho vrstvená špína už ho škrábala za vraty do dvora a v podchodech a takovýhle déšť by přeci byla škoda nevyužít.

On tu stál sám v rohu jednoho dvorku. Ten dvorek byl obyčejný až běda, zastrčený a navíc u trati. Snad jen trochu špinavější, než ty ostatní, ale i to se mu mohlo jenom zdát.

Promočený na kost dál moknul. Moknul navzdory všem. A hlavně navzdory sobě.

Voda mu stékala do čela, na chviličku se zastavila na malinkatém obočí a už byla v očích. „Aspoň tu špínu nevidím“, pomyslel si.

Aspoň na chvíli mohl myslet na něco jiného.

„Ta hanba. Ta ostuda! Ta potupa!!“ Vedraly se mu bez dovolení myšlenky zpátky do hlavy. Koneckonců, jako by se na nějaké to svolení ptaly celé ty tři dny co tu stál. Celé ty tři dny co tu stál sám. Celé ty tři dny, co tu stál sám a moknul.

„Že prý jsme k ničemu, že nesloužím, tak jak bych měl, že prý nenosím štěstí!!!“

Aha. Ptáte se, proč by měl zrovna on nosit štěstí?

Byl to totiž rarášek, a ti to prý dělají. Jeho pán, no on už to vlastně jeho pán nebyl, ale rarášek byl zvyklý mu tak říkat, tak ho v tom teď nechejme. Alespoň pro pořádek. No tak jeho pán si kdysi sehnal vejce od černého kohouta, tři dny se nemyl, nečesal a neholil, jenom aby vejce nezastydlo, a vyseděl si raráška zahříváním v podpaždí.

Kdysi? „Jak je to vlastně dlouho, co jsem přišel na svět?“, ptal se sám sebe. „Už vím!“ Půl roku. Půl roku mu sloužil, jak nejlíp dovedl. A držel se přesně krok za ním, jako každý správný rarášek. Oni totiž rarášci berou své povinnosti nesmírně vážně. A měl vůbec dost času, aby ukázal, co dovede?

Palčivé otázky, na něž neměl odpověď, a ještě palčivější ty, na než měl. „Peníze, byt, auto, hezkou ženskou… Co všechno by nechtěl, nebo vlastně chtěl?“ A v hlavě se objevila další pálící otázka. „Proč lidi vidí štěstí jenom v tomhle?“ „A když už, tak proč si na to, proboha, pořizují rarášky. Vždyť já ani nevím, jestli to umím. Já peníze nepotřebuju! Mě stačí miska mléka denně a krabice od bot jako postel. Jsem méně náročný, než kočka a po ní taky nikdo nic nechce.“

Jeho pán kočku neměl.

„Jako by mu nestačilo, že aspoň nebyl nemocný, že ho tenkrát nepřejelo auto. A ani se nezeptal, jak jsem uhnul já.“ Raráška totiž vidí jenom ti, co na ně věří. Ve skutečnosti to jsou vlastně pouze ti, co si ho vysedí. Pro rarášky je to pohodlné a pro lidi vlastně taky.

Pořád si brumlal po fousky a obličejík měl stažený do grimasy vzteku a lítosti. Vlastně teď, po těch třech dnech, víc lítosti, než vzteku.

Když totiž pán raráška zapudí, jako se to stalo tomu našemu, rarášek nemůže jinak a musí odejít. A pak už nemá svou denní misku mléka. A pak už nemá ani svůj koutek na spaní v blízkosti pánovy postele. Pak už má jen hlad. Hlad a zimu pod kabátkem. A občas, když se poštěstí, trošku mléka, kterou lidi nalejou kočkám. A vlastně i tu si musí docela vybojovat. Kočičí smysly nejde jen tak ošálit, to si nemyslete. Kočka moc dobře ví a vidí, kde rarášek je a to víte, že se o SVOU misku náležitě hrdlí. A když na Vás zaútočí taková kočka, která má bezmála 5 kilo a vy jste vysocí sotva 20 cm, tak Vám řeknu, máte se co ohánět, abyste stihli utéct. Fakt. S kočkama není žádná legrace.

Takovéhle věci se mu honily hlavou a bříško mu svíral hlad. Neradostná nálada ne a ne ustoupit a do to všeho ten déšť.

A v tom se to stalo…

„Jé, ty jsi ale hezká panenka!“, ozvalo se odnikud.

„Já… já nejsem žádná panenka.“ Skoro se až nad tou urážkou zakoktal rarášek a rychle si vytíral vodu z očí, aby se mohl pořádně rozhlédnout.

Najednou ji uviděl: Malá holčička. Pláštěnka a gumáky. Tak 7 let. V očích zvědavost, dvacet čertů a v každém po jednom sluníčku. A pod jejím pohledem by povolil i sněhulák. Rarášek se najednou jakoby kouzlem zbavil pocitu zimy. Nebo ji spíš nevnímal vlastní zvědavostí, protože rarášek, který není zvědavý, není rarášek. To prostě nejde.

Holčička se po té příkré odpovědi na chvilku zarazila. Ale jenom opravdu na chviličku. Tu chviličku na sebe koukali. Prohlíželi si jeden druhého. Vpíjeli se pohledem. Vzájemně hřáli v neviditelné kouli náhlého průniku jejich světů.

Ona to nevydržela jako první. „A kdo teda si? Vždyť takhle malej člověk snad ani neni.“, řekla s mírným podezřením v hlase.

„Já jsem rarášek.“, řekl rarášek.

„Rarášek?“ Jestli mohl v jejích očích úžas ještě narůst, tak teď se to stalo. „A co to je?“

„Ne co, ale kdo.“ Opravil ji, teď už mírně, rarášek. „To jsem, prosím, já.“ Dodal a usmál se.

Všimli jste si toho také? Víte, každý rarášek, když ztratí svého pána, ztratí s ním i smysl života. Možná Vám to přijde kruté, ale rarášci jsou tak stvoření. Takže po čem touží nejvíc takový zapuzený rarášek? No přece po tom, aby pána znovu získal. Proto ten úslužný tón, proto to „prosím“. Je to prostě pro rarášky druhá přirozenost.

„O co mě prosíš?“ Zasmála se dívka, až se jí hlava zvrátila dozadu.

Zase chvilka ticha.

„A co tu děláš?“ Ptala se, když se dostatečně vysmála.

„Vidíš, přeci, moknu.“

„Hmmmm“, zamyslela se, „a to je u rarášků normální, že jen tak moknou v koutě dvorka?“

„Ne to není normální, ale já…, no víš, já nemám kam jít.“ Chtě nechtě musel s pravdou ven.

Tomu nemohla ani uvěřit, vždyť každý má přece kam jít, každý má nějaké DOMA. A vzápětí to také řekla.

„Já nemám, nemám žádné doma.“ Trval si po pravdě na svém.

Konečně mu uvěřila. A konečne uvěřila i svému štěstí. Taková krásná, ta…, ten… rarášek. Málem by o něm přemýšlela zase jako o panence.

„A nechtěl bys třeba jít se mnou. K nám, víš jako ke mně domů?“ Zeptala se s nadějí v hlase.

Raráškovi se málem zatočila hlava. Ne, že by ho to nenapadlo, ale teď když se to stalo…..

Ani nemohl promluvit, jak se mu najednou stáhlo hrdlo. Narostl mu knedlík v krku a oči zase začaly pálit.

„Tak chtěl nebo nechtěl?“ Nevydržela ten okamžik napětí.

Konečně se zmohl na to, aby aspoň rychle zakýval hlavou.

A stal se snad i druhý zázrak ten den. I když se to zdálo nemožné, tak se holčička rozzářila ještě víc. Potom opatrně vzala raráška do náruče a vycházela z toho dvorku.

On vychutnával teplo jejího těla a ona si vychutnávala úplně celý den tak, jak to umějí jenom děti.

A co by to bylo za pohádku, kdyby se nestal i třetí zázrak. V ten okamžik, jako mávnutím kouzelného proutku, přestalo pršet a dokonce, než prošli průjezdem, vykouklo opravdové sluníčko. Začalo se pářit z chodníků, město si navonělo parky a pročíslo ulice a jeho obyvatelé se začali usmívat.

Nejvíc se ale smáli oni dva.

Ona měla jeho, on ji. Oba získali nový smysl života a co je mohlo potkat hezčího?

A vlastně se ted den stal ještě jeden zázrak. Holčička od té doby na mamince vyžadovala před spaním mléko, které do té doby nemohla vystát.

Chce snad ještě někdo tvrdit, že rarášci nenosí štěstí, nebo že dokonce neexistují?