Dopis z dálky

04
06
2012
Napište nám komentář

I Ty jsi daleko, má lásko. Je to zvláštní, ale …
Ale nejsi ani menší, ani jiná.

Spíš naopak. Jsi větší, silnější. Když zavřu oči, zjevuješ se mi jako dobré znamení. Jako by láska byla tětiva a svět se ohýbá jako luk, tím víc, čím jsi mi vzdálenější.

A vím, že až budeš zase blízko, až Tě uvidím a budeš mi na blízku, vše bude zase stejné jako dřív.
Zase si všechno nechám pro sebe.
I ta dvě nejprostší slova. Miluji Tě.

A proč to vlastně dělám? Vím to. A právě proto, že to vím, se bojím to říct.
No a je to venku. Ten důvod je starch.

Je pro mě jednodušší se nebát, než se nebát o Tebe. Je pro mě jednodušší se nebát o Tebe, než se nebát otevřít.

Kde to vlastně vzniká. Kdy se ve mě usadil ten STRACH? Při prvním trpkém výsměchu, který jsem sklidil od kamarádů? Při prvním nevinném polibku ještě ve školce? Nebo možná až při tom druhém, …

Nevím. Nevím ani, jestli to někdy dokážu najít v temném sklepení svého podvědomí.

Vím ale jedno. Když mi dáš dost času, když budeš se mnou, budeš stát vedle mě, jako strážní vež, opěrný pilíř, tak se to stane. Jednou tu odvahu najdu. Přestanu se bát rozbít svou ulitu. Přestanu nahrazovat jednu masku druhou a pozvu tě na exkurzi palácem Minotaura.

Asi nebudu moc dobrý průvodce. Téměř jistě se budu zakoktávat. Občas ztratím cestu.

Nediv se prosím. V některých, asi dokonce na většině z těch míst, budu poprvé i já.