Jaká to vznešená myšlenka!

ALE… Vždycky je nějaké ALE…, všimli jste si toho?

Já se nad tím zamyslel. Ne nějak z hluboka. Zamyslel jsem se nad tím při cestě z baru, kde jsem dostal ponaučení.

Jo! Přesně tohle. Že bych jako měl žít pro druhé. Fakt jsem to nijak zvlášť neprobíral. Filozof ze mě asi nikdy nebude, na to píšu moc rychle.

A zase to ALE…

Co to vlastně znamená, žít pro druhé? Matka Tereza jistě pro druhé žila. Kristus pro druhé žil a dokonce i zemřel.

ALE… jak můžeme žít pro druhé my?

Vše, co se naučíme, už někdy bylo napsáno. ALE… opravdu všechno?

Tak mi řekněte, kde se můžu dočíst, jak konkrétně já dospěju ke vnitřnímu klidu. Ano, znám knihy, které by mě měly provázet životem. Znám filozofie, které by měly ke klidu víst. ALE… Každý z nás je originál. Jsme důsledky svých zkušeností, prožitků, pocitů, zážitků, genetického dědictví rodičů. Kdo z nás má stejné? Ani dvojčata ne.

Kde je psáno, že třeba Konfucianismus je to pravé ořechové pro mě, pro Vás? Nebo Desatero s Biblí, Korán, Bhagavadghitta či co znáte Vy?

Učme se! Ani ne tak z knih. ALE… Učme se žít. Učme se klidu. A hlavně! Učme se klid šířit.

Rozhodně nejsem a ani jsem to nikdy netvrdil, že jsem dokonalej. ALE… Můžu, měl bych se, musím se zdokonalovat. V dovednostech. Ve znalostech. Všechno tohle přináší zkušenosti. A zkušenosti tlumí přání. A přání budí NE-klid.

Nikdy se asi nestanu oázou klidu. ALE… Můžu zklidnit svá přání. Své plané ambice. No … Dej mi k tomu Bůh sílu.