Dámy, chtěl jsem říct vám všem, že oceňuji, s jakou grácií snášíte nátlak reklamy, vydírání televizních spotů a příval umělé dokonalosti všude kolem a i přesto stále ještě visí v koupelně zrcadlo. Máte můj nijak nelíčený obdiv.
Nechci vám kazit kouzlo hry a tak vlastně nebudu moc psát o ní samotné. Dostala mě totiž víc svým nábojem a posláním, než (skvěle) načasovaným scénářem. Celá hra srší emocemi, které každý z nás zná. Je to pohled pod pokličku jak z Komenského Labyrintu, a jak paní Krausová, tak pan Roden podali naprosto strhující výkon, při kterém vám potečou po tváři slzy smíchu i pláče najednou. A pokaždé, když se začnete smát, přijde moment, kdy vás začne pomalu, ale o to neúprosněji, mrazit. Najednou zjistíte, že se nesmějete absurdnosti situace, ale vysmíváte člověku, který sebral odvahu k odhalení sebe sama. K odkrytí zbroje a sklonění meče bojůvek všedního dne. Že se vysmíváte odvaze, kterou jste třeba sami nikdy nesebrali.
Povídali jsme si s Jitkou dlouho a mě se přerovnávalo mnoho vztahů zpátky. Mé první manželství nevyjímaje. Najednou jako by mi někdo nasadil jiné, dokonalejší brýle. A protože mě Jitka požádala, abych to sepsal, berte to prosím, milé slečinky, slečny, ženy, dámy a zejména vy, které se zkoumáte zblízka v zrcadle, jako můj výkřik k vašim (d)uším: Váš muž vás vidí jinak!
Už dlouho říkám, že nejdůležitějším zrcadlem ženy jsou oči jejího muže a nejvíc sexy na ženě je její spokojenost sama se sebou, ale až na přímou otázku a v kontextu zhlédnutého představení jsem si uvědomil, kde je ten rozdíl.
Vy se poměřujete s idealizovaným obrazem na plakátu nebo vystajlovanou kočičkou načančanou na lov. A tuhle souhru profesionálů pak pustíte hrát přesilovku do koupelny po dni, kdy jste vypravila děti, odpracovala svou denní dávku kariérního boje, nakrmila celou smečku a s posledními silami se vpotácela do sprchy. Pak začnete zkoumat svůj odraz a na co padne váš zrak jako první?
Jsem ochoten se vsadit, že na místa, která vás na vašem těle trápí. Možná je dokonce rovnou nesnášíte. Váčky pod očima. Povadlou líc. Vrásky. Strie na bříšku. A nebo to, že jste, sakra práce, fakt přibrala a ne, že se ty kalhoty srazily!
Oči bloudí po zrcadle a ve vás roste nechuť k vám samým. Nemáte se ráda, že nevypadáte jako ve dvaceti. Nesnášíte se za ten dortík navíc, kterému jste neodolala po obědě. A pak se natočíte v zrcadle a hledáte dál, kde ještě všude „nejsou věci na svých místech“. Tým profesionálů slaví další drtivé vítězství a to vás ještě čeká jeden poločas. Strhaná a unavená kráčíte ulehnout vedle svého muže a on se k vám otočí a políbí vás na tu tvář, kterou jste právě podrobila zdrcující kritice. Dokonce často dojde i na nejhorší a on se pokusí pohladit ňadra, o kterých vy přeci víte, že vypadají jako dva „smutný pytlíky žvejkavejch bonbónů“. Nebo se (ó hrůzo!) pokusí pohladit vaše boky či vás, když se otočíte zády, obejme kolem „tý pneumatiky“, co vám narostla po svátcích (přechodu, létě, díkůvzdání, …).
„Proboha, on je snad úchyl!“ proletí vám možná hlavou a pravděpodobnost na něco intimnějšího je horší, než výhra ve Sportce, do které jste si ani nevsadily.
Prozradím vám tajemství. Je tak tajné, že jsem si ho uvědomil až včera.
Váš muž vás takhle nevidí!!!
Nevidí povadlou tvář s vráskami, ale šťastný smích, který se vám vepsal do tváře v době, kdy jste byli šťastní společně.
Nevidí ubohé sáčky cukrovinek, ale dva rohy hojnosti, které zajistily jeho mláďata. O to lákavější, když se mu otírají o hruď při milování.
Nevidí strie na bříšku, ale vás, když jste byla těhotná s jeho mláďaty a mimo jiné jste konečně jedla, jak a kdy vás napadlo, protože i nemilosrdný kult hubenosti a zdraví toleruje, když „jíte za dva“. A tak jste jedla bez zábran. Užívala si radost z jídla bez pocitů viny. V ten okamžik na vás hleděl s láskou a vzrušením, protože jste byla jeho bohyní smyslnosti, vášně a naplnění. Můj vnitřní obraz Jitky je její tělo v šeru ložnice, osvětlené do žluta lampami pouličních světel, rozechvělé mými dotyky jako houslová struna dobře nakalafunovaným smyčcem. Dokud budu cítit to chvění, je ten obraz aktuální, platný a žhavý jako halogenové vlákno. A hlavně: Ten obraz, to vnitřní pnutí, je můj pocit z ní, jako mé ženy, a z našeho spojení. A tomu pocitu je úplně fuk, jestli hladí o tři nebo pět centimetrů dál od středu, než hladíval před lety.

Muži si prý zalézají do jeskyně.
Potvrzuji.
A ta je prý prázdná.
Tak s tím už tak moc nesouhlasím.
Ano, vlastně v ní nic není. Žádné stolečky, žádné ubrousky, žádné oltáříčky.
Víte proč?
Protože to ruší!
Ruší to pohled na to hlavní, co jeskyně obsahuje. Nástěnné malby!

Pravěký muž si vyřezal svou bohyni. Byla cokoliv, jen ne dokonalá (měřeno dnešním střihem), ale on ji miloval takovou, jakou ji stvořil. Ne tu sochu, její předlohu! Na její tělo vepsal sám sebe. Své činy a svá vítězství. A pak udělal tu sochu, aby zvěčnil svou hrdost na jejich společný život.
Váš muž má váš obraz namalován od prvního dne, kdy z vás ve své mysli udělal královnu svého světa. Svou bohyni. A následně už po vás šel tak dlouho, až vás získal.
A obraz vaší oslnivé krásy je stále stejný, jen ho doplňují další malby, výjevy a klíčové bitvy, které vybojoval ve vašem jménu.
Víte, co je základní vlastností všech obrazů? Znáte příběh Doriana Graye? Ano? Tak ten váš obraz v jeskyni se nemění! Pro vašeho muže jste pořád ta mladá, krásná a žádoucí dvacítka, co se se smíchem otočila na rozpálené ulici, protože projel kropicí vůz a zmáčel jí sandály a kolena. Ten jeden jediný živý obraz mu stačil, aby pro vás chtěl žít. A zemřít.
K vám pak přimaloval dům, který vám postavil. Děti, které vám udělal. Lovy, které kvůli vám přežil, aby donesl dostatečně tučnou kořist k vašemu uctění. Kořist, která je vás hodna.
Možná mi nevěříte a dáte mu to přečíst. Nebo možná proto, že to chcete slyšet od něj.
Dočkáte se ale nejspíš reakce: „No jo. Trochu ukecaný, ale jo. Tak nějak to je.“
Nebo: „To je přece jasný, co má bejt?“
On v tom totiž skoro určitě bude mít jasno. Na takové té tiché, nenápadné a nevědomé rovině.
A tady leží kámen úrazu. Je to tak nenápadné, tak nevědomé, tak skryté, že o tom vlastně neví, on přeci koná a tím říká, že to tak je. Je s vámi, přináší kořist, vyvádí mláďata a vyvádí s nimi. Udržuje doupě a hlídá ho před vetřelci. To je jeho „Jste moje všechno!“ s vámi v centru dění. Cestou domů vás vidí šťastnou a usměvavou. Možná unavenou, ale spokojenou. A to je pro něj zpráva, že je svět v pořádku.
Když na místo toho vidí bytost utrápenou, zakyslou a nešťastnou, má pocit že selhal. Začne hledat, co je třeba udělat jinak. A když se mu nedaří vykouzlit úsměv na vaší tváři týden za týdnem, měsíc za měsícem, začne se ten obraz drolit. Obrušovat pískem nepohody. Smývat slzami vašeho trápení.
Dámy, když svému muži nedáte najevo, že je to možná teď těžké, ale jinak jste s ním šťastná, dopouštíte se násilí nejhrubšího zrna! Násilí, které je o to strašnější, že bolí obě či všechny strany. Když neustále vytahujete na světlou svou nespokojenost, boříte mu jeho obraz vás – dokonalé, protože šťastné. Když proklínáte své tygrované břicho, slyší, že vám ublížil, když jste s ním měla děti. Namísto toho, aby byl šťastný, že jste mu dovolila se otisknout do vašeho těla a tak napsat svou vůli a testament světu, budíte v něm pocit viny za to, co na vás spáchal.
A ten, dříve či později, setře onen obraz bohyně.
A víte, co se stane s obrazem ve středové kompozici, když smáznete centrální motiv?
Ztratí smysl jako celek.
Vidíte už jen bohaté lovy, pohodlná doupata a zkrocené koně. Možná, že mu to bude po zbytek života stačit, koneckonců je kolem nás dost příkladů, ale taky se může najít jiná bohyně, která ho okouzlí spokojeným úsměvem a chutí zaplnit prázdné místo. Místo které jste vy dobrovolně vyklidila a navíc ho vydrhla do běla jeho i svou krví. To je obětina, kterou platíte, abyste mohla být nespokojená.

Jsem šťastný chlap. Jsem vlastně úplně nesnesitelně šťastnej bastard, protože mám ženu, která neváhá být spokojená, když je k tomu důvod, a nespokojená, když je třeba něco změnit. Mám dost sil z první fáze, abych změnil tu druhou. Díky ti, Ženo!
A vám doporučuju, jestli vám nestačil tenhle elaborát, jděte na to představení. Je v něm mnohem, mnohem víc, protože to nejsou jen slova, ale plnotučné Emoce a uvěřitelný Příběh. A jděte na něj o kdyby vám to stačilo. Užijete si to o to víc a třeba, jako já s Jitkou, objevíte další rozměry svého partnera. Další plochu, do které můžete otisknout svou lásku.
Hezkou zábavu.